Tři roky pilovali NeonFly následníka svého debutu „Outshine the Sun“, se kterým si (s podporou pilného živého hraní) vybudovali na scéně výbornou startovní pozici. S tím samozřejmě přišel tlak dokázat, že velmi povedené první album dokážou alespoň vyrovnat, v lepším případě trumfnout. Že nic nebylo ponecháno náhodě, dokazuje už výběr Dennise Warda jako producenta. Tihle Britové (no, víceméně, těch národností by se tam našlo mnohem víc, u většiny členů pak dokonce víc než jedna na osobu) už první deskou naznačili, že se nebojí širokého spektra vlivů, díky čemuž je jejich žánrová charakteristika docela oříšek.Vzhledem k tomu, že v tomhle trendu na nové desce pokračují a očividně je neleká nic od popu, přes hardrockové melodie až po opravdové powermetalové sypačky, nezbývá než je nazvat extrémně chutným hudebním salátem.
Není potřeba napínat, debut se skutečně překonat podařilo – a to o pořádný kus. Na novince kapela předvádí ještě vybroušenější styl pro vzletné melodie a otevřenější přístup k různorodým vlivům. Celé dílo podporuje parádní produkce a v neposlední řadě si užijeme i vypilovanější výkon zpěváka Willyho Nortona. Jeho hlas je vůbec jedním z hlavních plusů téhle bandy, nejen díky zpěvákovým nezpochybnitelným kvalitám, ale také díky pozitivnímu tónu, který všechny skladby prosvěcuje. Tradiční hodnoty známé už z prvního alba, tedy instrumentální výkony (především skvělé bicí!), silné a nakažlivé refrény a originální kompozice skladeb (kombinování elektrické a akustické kytary, citlivé použití kláves, gradace skladeb v závěru) pak zůstávají.
Album otevírá ve velkém stylu „Whispered Dreams“, což jsou „typičtí NeonFly“, pokud se tedy dá něco takového prohlásit už na druhém albu. Na úvod je to velmi povedená sázka na jistotu, která bude rozhodně fungovat naživo, což je pro tuhle bandu důležité. Hned při druhé položce s názvem „Highways to Nowhere“ přichází největší překvapení desky. Skladba je hodně tvrdá, pochmurná a agresivní, a stylově mi ze všeho nejvíc připomíná Symphony X. Willy pak předvádí se svým hlasem tak neobvyklé a nečekané polohy, že jsem musela několikrát zkontrolovat, jestli je to vážně on a ne někdo hostující (znějící jako Kai Hansen, který znovuobjevil svou nejlepší pěveckou formu). Rozhodně jedna z nejlepších skladeb na albu, která jenom dokazuje, jak kapele variabilita sluší. A v duchu barvitosti následuje hned po největším nářezu něžná klipovka „Better Angels“, přetákající pozitivní energií a nesoucí se na vzletné melodii lehké jako peříčko. Tohle je popovější tváří NeonFly a jasná hitovka.
Mezi skladbami lze jen těžko hledat slabé místo. Jsou nám nabídnuty hned dvě balady: „Rose in Bloom“ a „Falling Star“, která album uzavírá. Při přímém srovnání bych více vyzdvihla druhou jmenovanou, která okouzlí svou křehkostí. Powermetalovější vyznění reprezentují skladby „Chasing the Night“, „Heart of the Sun“ nebo „Fierce Battalions“, kdy posledně jmenovaná využívá dalšího prvku pro NeonFly typického – gradace na úplný konec, který přináší extra refrén a melodickou explozi. Na závěr je rozhodně potřeba vyzvihnout ještě instrumentálku „Aztec Gold“, která by snadno mohla aspirovat na soundtrack k nějakému epickému velkofilmu. Výborné bicí a gradující napjatá atmosféra z ní dělají jednu z nejsilnějších položek na albu (a to nejsem zrovna příznivcem instrumentálních skladeb).
Myslím, že tady opravdu není co řešit. Všichni příznivci, které si už kapela stihla získat, dostali přesně to, co si od druhého alba přáli. „Strangers in Paradise“ se v naší redakci hned několikrát umístilo mezi nejlepšími alby minulého roku a je nepochybné, že zaslouženě. Díky energii, dravosti, skvělým živým show, otevřené mysli, co se týče skládání a samozřejmě nepopiratelnému talentu mají NeonFly slibnou budoucnost prakticky jistou.
|
