Kdo jsou vlastně Gun dnes zač? Parta chlápků přes čtyřicet, kteří vzpomínají na zašlou slávu? Na první pohled by to tak mohlo vypadat, ale myslet si to by byl velký omyl. Gun se totiž už dávno smířili s tím, že doby alb „Gallus“ a „Swagger“, kdy působili jako supernova na britském rockovém nebi, jsou dávno pryč a singly z jejich novinek (pokud tedy nějaké kapela vydá) jim žádné rádio hrát nebude. Nejsou dnes v pozici někdejších souputníků Manic Street Preachers, ovšem jedno se jim musí nechat. Jejich comeback, kdy se museli obejít i bez zpěváka Marka Rankina se jim před pár lety skutečně vydařil na výbornou.
Tři roky staré album „Break The Silence“ se dokonce dá považovat za jejich nejlepší, přestože žádné prodejní zázraky nevykazovalo, ale obsahovalo výtečnou hudbu a po okraj bylo přecpané hity. Proto očekávání od „Frantic“ bylo veliké. Skotští rockeři, kteří v mezičase zase zamíchali se sestavou, do které přibyl druhý kytarista Johnny McGlynn a basistu Dereka Browna vystřídal Andy Carr, tentokrát podle slov hlavního mozku kapely, kytaristy Giuliana Gizziho, desku připravovali v naprosto uvolněné atmosféře. A uvolněnost je také tím jmenovatelem, který se táhne celou deskou.
Nutno ovšem podotknout, že oproti „Break The Silence“ není až tak hitová, jako je veselá a rozmanitá. Možná zaskočí úvod v podobě „Let It Shine“, prodchnuté harmoniemi a lá The Beatles, ovšem dvojka a zároveň pilotní singl „Labour Of Life“ je klasická skladba Gun s práskavými šlehy dechů, která rozhodně bude aspirovat na hit a jasnou koncertní tutovku. Tou by mohla být ještě „One Wrong Turn“ díky svému údernému refrénu. Na popovější notu pak Gun zahrají v „Our Time“, čímž připomenou své kamarády Little Angels, jejichž zpěvák Toby Jepson s Gun natočil comebackové album „Popkiller“ z roku 2009.
Většina skladeb je velmi optimistická, jako zmíněné „Labour Of Life“, „One Wrong Turn“, „Big City“, „Our Time“ nebo „Seraphina“, ovšem vyváženost desky je pak narušena výlety k britpopu („Hold Your Head Up“) nebo k alternativnímu hájemství („Beautiful Smile“), které nepovažuji za ty nejzdařilejší.
Stejně tak jako závěrečnou rádobybaladickou „Never Knew What I Had“, která si pohrává s melodiemi šedesátých let, ovšem vše pospolu drží jen nějakým chatrným lepidlem.
V případě „Frantic“ se Gun až tak doslova nepodařilo zopakovat výtečný vzorec „Break The Silence“, ovšem i tak nahráli dobrou desku. Jsou na ní totiž momenty, za které by jiné kapely daly nevím co, aby je vůbec napadly. Skotové totiž mají skvěle vytříbený vkus pro melodie, což deklarují na každém svém albu… A vůbec všimli jste si toho, jak se zpěvák Dante Gizzi začíná vokálně stále více podobat Axlu Roseovi?
|
