Svých patnáct minut si britští Romeo´s Daughter užili v roce 1989, kdy ve filmu „A Nightmare On Elm Street 5: Th Dream Child“ zazněla jejich skladba „Heaven In The Back Seat“, ze které se díky MTV stal docela velký hit, který táhl jejich bezejmenný debut. Ten měl vysoké předpoklady. Kapela hrála v té době komerční pop metal se silnými vlivy AOR, MTV je mělo vcelku rádo a desku jim produkoval a velký autorský vklad vložil slovutný Robert John „Mutt“ Lange (jeho manželka Olga Lange byla manažerka kapely), který si užíval úspěchů desek jako „Back In Black“ (AC/DC), „Foreigner 4“ nebo „Hysteria“ (Def Leppard). Jenže úspěch AC/DC, Foreigner ani Def Leppard se Romeo´s Daughter nepodařilo zopakovat ani náhodou.
Album končilo spíše ve spodních patrech hitparády (když už se do ní dostalo) a i když posléze songy z něho předělali Eddie Money, Heart a Bonnie Tyler, žádných zlatých či platinových ocenění se kapele nedostalo. Dvojka „Delectable“, přestože nebyla vůbec špatná, se dostala na světlo světa v roce 1993, tedy přímo v kulminaci seattleské muziky a její vydání se rovnalo komerční sebevraždě. Brzy také Romeo´s Daughter oznámili rozpad, ovšem to už skoro nikoho nezajímalo. V té době zmírali na úbytě zájmu i Foreigner, takže Romeo´s Daughter ani nikomu moc nechyběli.
Kdybychom se před pár lety bavili o kapelách a jejich comebaccích, na Romeo´s Daughter bych si nevsadil ani náhodou. Co by formace, která sice hrála slušnou hudbu, ale nikdy se nepodívala ani do druhé ligy, měla říct v roce 2015, když se nedokázala prosadit ani v době, kdy jejich styl byl na vrcholu? Jenže dneska je doba všeobecného revivalu kde čeho a zdá se, že na hudební zeměkouli jako kdyby bylo místo pro každého. I tak mě tento comeback udivuje a ještě víc překvapuje fakt, že „Spin“ už je druhá postreunionová deska. Předchozí „Rapture“ vyšla v naprosté tichosti, jako kdyby žádný návrat nebyl…
Romeo´s Daughter se ale během doby, kdy byli v hibernaci, moc nezměnili. Nezkouší prakticky žádné nové postupy, všechno se hraje úhledně na AOR písečku, kde prim hrají neagresivní kytary, občasné klávesvé podklady a silné melodie, pro které je jako stvořený hlas zpěvačky Leigh Matty. Prakticky jediné, co se od osmdesátých let u této kapely změnilo je fakt, že už produkce není tak bombastická, což je ovšem jen a jen dobře, protože to, co bylo nutné v osmdesátých letech by dnes mohlo působit nepatřičně. Možná proto otvírák „Touch“ zní zpočátku až moc zemitě, dalo by se s nadsázkou říct, že až zeppelinovsky (ten riff, ten riff…).
Samozřejmě dojde i na chvíle, kdy by se kapela zase nejradši rozlétla k pořádné orchestraci jako z nějakého hollywoodského trháku, jako v případě baladické „Love Will Come To Those That Wait“ nebo „Didn´t See It Comin´“, která dokonce vzdáleně může evokovat „Breaking The Habbit“ od Linkin Park. Ale klid, pořád jsou to ti stejní Romeo´s Daughter jako v roce 1988, ale už jsou dospělejší a hudebně více vnímavější. Dokáží proto dát na desku i vcelku niterní skladbu „Tonight“ pohrávající si až s folkovou náladou a na druhou stranu také svižnou hairmetalovou „Tall Buildings“, která je pravděpodobně nejlepší kouskem alba.
Alba, které sice nepřináší ani zbla nového, ale svůj účel, s jakým bylo tvořeno, splní. A to, že udrží jméno kapely mezi věrnými fanoušky (kolik jich asi tak je…?). Na nějaké hitparádové eskapády nemůže být ani pomyšlení, ale o to už téhle kapele určitě nejde. Jde jí o to, aby předložila slušný materiál stylu AOR, což se v případě „Spin“ také stalo.
|
