Jestli je v posledních letech nějaká kapela, která letí strmě vzhůru, pak to dozajista budou američtí Stone Sour, vedeni zpěvákem Slipknot Corey Taylorem. Stone Sour jsou dnes už možná úspěšnější, než Taylorova domovská kapela a už dávno nejsou považování za „projekt toho ze Slipknot“. Zejména poslední dvojice alb „House Of Gold & Bones“ je vynesla vcelku vysoko. Ještě výš, než si kdy Taylor myslel, že kdysi jeho sranda heavymetalový projekt bude. Proto čas, kdy kapela tvoří novou desku chce svým příznivcům ukrátit pětiskladbovou sbírkou coververzí „Meanwhile In Burbank…“, o které je už teď jasné, že bude mít svoje pokračování.
Stone Sour jsou kapela, která čerpá z klasických heavymetalových tradic. Pochopitelně ještě to nejsou úplně fotři, aby měli oči zavřené před současnou muzikou, ale těžiště jejich zájmu leží v osmdesátých letech. Proto tři skladby je právě z této desetiletky, dvě dokonce z let osmdesátých. Nejmladší z nich „We Die Young“ od pionýrů grunge Alice In Chains celou kolekci uvádí. A nadmíru zdařile. Kapela samozřejmě šlape jako hodinky a Taylor v sobě vydoloval kus grungeového zoufalství a přestože nemá tak vymečený hlas Layne Staley, je hodně hodně uvěřitelný.
Podobně si pohrál s vokální linkou Roba Halforda v judasovské klasice „Heading Out Of The Highway“, kde sice místy na výšky Metalového Boha nedosáhne, ale vše působí velmi věrně… velmi věrně, až si položíte otázku, proč ti Stone Sour hrají ty coververze takřka nachlup stejně s originálem. I zvuk kytar v začátku této skladby je typicky tiptonovsko/downingovský. Stejně tak „Love Gun“, kde jediným aranžérským vkladem Stone Sour je finiš, který nejde do fade outu (což se dneska už nenosí), ale graduje v i trochu rušivém finále, nepodobném tomu, jak své skladby koncertně končí Iron Maiden.
„Creeping Death“ od Metallicy je opět naprosto parádně zahrané, včetně všech vyhrávek a fines, ale tady trochu rušivě působí sám Taylor. Hetfield sice není žádný tenor a v podstatě nezpěvák a lidový vypravěč, ovšem jediný možný pro Metallicu. Má tak osobitou barvu hlasu, že Taylor, který se ctí zvládl Laynea Staleyho, Roba Halforda i Paula Stanleyho, tady paradoxně podává slabší výkon. A sabbathovská klasika „Children Of The Grave“? Tady oproti originálu je samozřejmě slyšet obrovský posun ve zvuku. Aby také ne, když původní skladba je z roku 1971. Právě ten zvukový posun je její největší přínos, protože ty Iommiho riffy v současné kabátku řežou neskutečně. Zde se Taylor nepokouší nacpat do Ozzyho polohy, což lze také kvitovat s povděkem.
„Meanwhile In Burbank…“ se poslouchá výborně. Slyšíte staré klasiky, které dostaly nový zvuk, a proto pořádně hrají. Jenže hrají stejně. Nemají žádné místo překvapení, nemají snad jediný aranžérský vtípek a proto by svět bez téhle desky klidně existovat mohl.
(Jak už jsem zmínil na začátku recenze, Stone Sour chystají další pokračování, kde hodlají předělat skladby například od Mötley Crüe a Rage Against The Machine. Tak uvidíme...).
|
