Když před dvanácti lety rozjížděl kytarista Henryk Flyman kapelu Evil Masquerade, hodně jsem si od ní sliboval. Nejen díky angažmá křiklouna Henrika Brockmanna, který se velmi dobře zapsal v devadesátých letech svým působením u Royal Hunt a pozdější spoluprací na sólovce Andreho Andersena, ale i tím, že už debutové album „Welcome To The Show“ bylo trošku jiné, než tradiční hard rocková, potažmo melodicko-metalová scéna nabízela – špetka progrese, jízlivosti a teatrálnosti dokázala strašně snadno chytit za uši. Jenže všechny tyhle přednosti jako by zub času systematicky ohlodával a nezachránila to (spíš bych řekl, že naopak prohloubila) ani změna u mikrofonu, kde se usadil Apollo Papathanasio, se kterým jednak Evil Masquerade zvolnili, co se tempa vydávání desek týká, ale hlavně, nejpozději od alba „Fade To Black“, zapadli do davu.
Po celou dobu své existence je sestava Evil Masquerade vytrvale charakterizována hrou škatule, škatule, hejbejte se. Ta v roce 2011 před vydáním pátého alba „Pentagram“ vrátila na své posty rytmiku, známou již z prvního roku fungování kapely a zároveň přivedla i nového klávesáka. Přesto album „Pentagram“ tak nějak nenápadně prošumělo a tak se poroučel Apollo. Na jeho místo Evil Masquerade přivedli Tobiase Janssona, který sice není žádný nezkušený nazdárek, ale kdo jste schopni bez nápovědy zmínit alespoň dvě kapely, ve kterých dozrával, zvedněte ananas. A s jeho příchodem jako by ožilo vše, co Evil Masquerade zdobilo na debutu.
Tou hlavní devizou je teatrálnost, někdy otírající se až o šantánové kabaretiérství, někdy o ležérnost, někdy o pitvořivost, někdy o jedovatost. Do toho přidejte vzletný, příjemný, emotivní a přitom relativně civilní hlas, lehkoprstá a svěží kytarová sóla, staromilské klávesy (Hammondy sem tam zatáhnou náladu až kamsi hluboko do dávnověku), chytlavé melodické motivy (občas až příliš povědomě znějící) a hlavně uvolněnost, která mi u Evil Masquerade na posledních deskách chyběla. Jako nejlepší příklad vezměte přitažlivou melodii a vyhrocenou atmosféru v „The Nature is Calling“, nejpestřejší, dramaticky vláčnou „Lady Of The Night“, ve které celkem zpěvnou melodii neskutečně zahušťují syrově znějící klávesy, či dokonalá fúze kabaretního aróma a kovové přitažlivosti v „The Extra Mile“. A když se Evil Masquerade dokáží vyvarovat své vytrvale největší bolesti, kterou je ztráta tlaku v závěru desky (poslední dvě skladby, které nezní nijak špatně, se tváří, jako by vypadly z úplně jiné kapely) a nebudou se navíc pouštět ani do zbytečných brzd typu „The Hangover“, rozhodně jim to neuškodí.
Evil Masquerade a jejich „The Digital Crucifix“ jsou praktickou ukázkou toho, že známá jména nezaručí úspěch, jistotu, ani kvalitu. A tak až teprve s relativně neznámým (v porovnání s jeho předchůdci) vokalistou zapadla znovu všechna kolečka na svoje místo a Evil Masquerade přichází ne-li rovnou se svým nejlepším albem, tak s deskou, která se spolehlivě vyrovná jejich velmi zdařilému debutu. A pokud se příště vyvarují rozplizlého konce alba, mohl by z toho být ještě pořádný (chuťově bohatý a emotivně silný) mazec.
|
