Poté, co si Tři sestry dali voraz mimo jiné při vybudování nové Kovárny a oživili na podzim roku 1994 své aktivity, přišly první výrazné změny v sestavě kapely. Už nikdy nemělo zaznít „Představovačkové“ Fanánkovo „kytara Nikotýýýýýn“ a letmým studiem sestavy by člověk asi nenarazil na změnu u harmoniky, kde Supa I (Tomáše Karáska), nahradil Sup II (Miloš Berka). Na postu kytaristy Nikotýna nahradily již známé figury – satelit Sahula a Ronald Seitl, Fanánkův parťák z Hagen Baden. Ta inovace, avizovaná v závěru minulého dílu, však přišla se zpěvačkou Ájou Sukovou. Nebylo to sice poprvé, co ve Třech sestrách pělo něžné pohlaví (zpěvandule se v kapele vyskytovaly před vydáním prvního alba), ale bylo to poprvé, co na albu dostala (pravda, jen v roli hosta) dáma slušnou porci svého prostoru.
Jak Sestry říkají, doba kolem čtvrtého alba „Hudba z Marsu“ byla hodně bujaré období a deska samotná je jakýmsi záznamem večírku, ve kterém kapela žila. A protože, jak známo, Tři sestry byli vyhlášenými kaliči, musela tahle deska dopadnout dobře (a to i přes to, že původně zamýšlený název zněl „Nejhorší deska na světě“). Najdou se hlasy, které o téhle desce dokonce tvrdí, že je nejlepší z toho serióznějšího období Tří sester (zahrnujícím kompletní diskografii vyjma první desky :-) ). Možná bych s tímhle tvrzením lehce polemizoval, ale faktem je, že „Hudba z Marsu“, s obalem pěkně stylizovaným dle úvodní skladby, patří k tomu nejsilnějšímu v arzenálu tohoto svérázného ansámblu.
Přispívá k tomu právě jednak vokální barevnost, neboť kromě Áji Sukové se u mikrofonu často objevil i Sahula, a i když to znamenalo mírné stažení Fanánkova krákoru do pozadí (alespoň co se počtu skladeb týká), trojístek vokalistů je tak příjemně tematicky rozdělen (převážně Fanánek úlety, Sahula ležérní pohoda i zvrhlá divočina a Ája lehce nahořklá nevinnost, bezelstnost až naivita), že to desce dodává maximální šťávu. Samozřejmě, druhým důvodem úspěšnosti desky je lehkost autorská i textařská (až na drhnoucí „Pes Pes“) i povedená trefa do výpůjček.
Tak jako na každé desce první dekády studiového života Tří sester, i zde se najde celá řada jasných pecek. Orientem vonící, strhující úvod „O strašlivé vojně s Turkem“ se skvělými houslemi a vydařeným příběhem, vláčný a lehce melancholický „Konec Bulla Máchy“, plný nadhledu, s melodickým refrénovým sklouznutím (jedna z nejzdařilejších výpůjček, v tomto případě od Iggyho Popa), punková kombinace nesestrovské nálady s návratem do vlastní minulosti v „Auťáky II.“, Sahulovo vrcholně ležérní číslo „Šetři se chlapče“ s výrazným ocáskem Synů výčepu, ulítlý rock´n´roll „Hrábě“, ani ne tak výpůjčky, jako spíš trefné parodie „Dá Dá Dá“ s milou slovní hříčkou, i zvrhlá Gottovka s exceletně rozevlátým Fanánkovým zpěvem a svěžím banjem „Kávu si osladím“, chytlavě pohodová countryovka „Piráti“ s výborným chorálem, či melodicky neškodný Fanánko-sahulovský „romantický“ dialog „Bez kundomu pudu domu“, zvrhlý do tradičního příspěvku Přemka Podlahy a kankánového motivu.
Nápaditou, pohodovou, možná méně hitovou a přitom nejhravější desku Tří sester ještě v témže roce následovalo album „Rarity“, demo skladeb z období před vydáním první desky, doplněné o dvě skladby, které se nevešly na „Hudbu z Marsu“. Nahrání desky trvalo celý jeden den, zvuková kvalita není zrovna oslňující a jedná se spíš o nezbytnost pro skalní (zdokumentování toho, jak to u Sester kdysi vypadalo, dokonale deklaruje posun kapely) než o nějakou lahůdku pro ostatní příznivce, čerstvě namlsané „Hudbou z Marsu“.
|
