Latinská Amerika není tou největší výspou melodických kapel, ale nelze popřít fakt, že jich tam hraje poměrně veliké množství. Bohužel (bohudík?), se valná většina do Evropanových sluchovodů nedostane, a pokud ano, tak povětšinou narazí na dva zásadní problémy: 1) katastrofální zvuk, 2) příšerný vokalista. Dnes rozebíraná kapela ale ani jedním z těchto neduhů netrpí. LegionSky pocházejí z Buenos Aires, fungují v nezměněné sestavě pouhé dva roky, ale za tuto dobu dokázali složit a vydat album, z něhož by nejednomu hudebnímu kolegovi spadla čelist.
Hudbu alba "Víspera Bélica" (Předvečer války) těchto Argentinců můžeme směle zařadit na pomezí Rhapsody a Mägo De Oz. Nechybí rychlá tempa, kytarové eskapády, klávesové clony ani vypjatý, čistý a precizní vokál, zrovna tak, jako folkové vyhrávky nebo zadumanější a potemnělé riffy. Po příjemném intru posluchače kapela nijak nešetří a nasype do něj celou esenci své muziky. Šestiminutová skladba „Invasión“ je rychlejší než důchodce v Kauflandu, projíždějící slevové akce rohlíků a vysočiny, u výkonu bubeníka Marcose Ortize zůstává rozum stát a posluchač získává dojem, že jen v této písni uběhl trasu z Brna do Aše (resp. z Ushuaie do Buenos Aires) a zpět. Nejinak tomu je i u divočin „Última Legion“ a hlavně „Isla De Fuego“, po jejímž rhapsodyovitém úvodu následují skoro blackově vyznívající sloky s občasnými blast beaty a screamem, které se nádherně prolnou do melodických refrénů, nechybí ani citace z vážné hudby, tentokráte Mozartovy symfonie g moll. Největší síla této desky se ale nachází v sólových pasážích, hlavně v divokých písních (tady se mrazení a husině nelze vyhnout). Uslyšíme směs Vivaldiho zapomenutých postupů společně s precizností sólové kytary. Netřeba příliš vysvětlovat, lépe slyšet.
Jednotlivé písně na albu jsou poměrně dosti komplikované (žádná z nich nejde pod pět minut) a rozhodně je nutno jim dát potřebnou dobu na vstřebání, což je postupem času největším problémem u těch zatěžkanějších, kterým povšechně chybí potřebná chytlavost, ať už se jedná o třetí „Noche Eterna“, či devátou „Si Huberia Un Maňana“, v nichž faktor nudy naskakuje výše, než by bylo záhodno. No a povedený cover z první sólovky Lucy Turilliho („Legend Of Steel“) jen dokazuje, odkud že jižní větry vanou.
Zvuk je vyloženě vymodlený a je s podivem, že neznámá kapela dokázala na trh přinést nejen zvukově takto čisté album. Obzvlášť bicí znějí velmi precizně, a to i ve velmi rychlých pasážích. Sound kopáku je krásně pucavý a nepřeznívající, střeďák vyrovnaný, nerušivý a do celkového vyznění akurátně pasující.
Kytary a klávesy plní svoji funkci též výborně, a pochválit mohu i výkon vokalisty Gastona Lopéze Gullena, jehož vysoký hlas bez sebemenšího zaváhání celou nahrávku provází.
Pokud jste fandové dvou výše zmíněných kapel (a nevadí vám španělština), tak poslechem této novinky vedle nesáhnete. Ale není zlato vše, co se třpytí, a ani této desce se chyby nevyhnuly. Výhradní autor hudby, klávesista Luca Medina, má sice výborné nápady, ale místy jsem měl pocit, že pozapomíná na gró tohoto typu muziky a písně zbytečně zahlcuje hudební vatou, což se týče hlavně dvou výše zmíněných tracků, a zrovna tak i přes sedm minut dlouhé semi-balady „Esencia“, kde je chytlavých momentů dosti pomálu. V obecné rovině se ale jedná o bez debat velmi zdařilý debut, který by rozhodně zapadnout neměl.
|
