Poslední dobou mi stále víc začínají vonět metalové květy z Francie. Loňský rok si titul za největší překvapení odnesli kouzelníci s emocemi My Doppelganger, letos se svým druhým albem (pravda, I to pochází z loňska, to jen já mám zpoždění) “Mechanism” podobně bodují symfonici z Marseille, kteří si říkají Whispering Tales. Jejich hudba je možná o něco konvenčnější, než u zmíněných krajanů, ale propracovaný koncept, vycházející z románu basáka Stéphane Castelliho, dotažený do detailu třeba prostřednictvím image kapely, i jejich chytlavá hudba rozhodně stojí za pozornost. Kapelu vám představí autor románové předlohy a zároveň jeden z autorů hudby, Stéphane Castelli.
Můžeš prosím krátce představit kapelu Whispering Tales a její členy? Informace o vaší historii se trochu rozcházejí, některé se odkazují na vaše společné působení v kapele Nevery, některé vzpomínají na kapelu Dreamsforge. Jak je to tedy s minulostí vaší kapely a který okamžik z vaší historie je pro tebe ten nejdůležitější?
Nevery byl název kapely v roce 2006, když jsem ji založil s kamarádem Denisem. On chtěl tenhle název o dva roky později změnit na Crystalmist. Ale v roce 2009 kapelu opustil a my jsme znovu změnili název (a po tom všem to bylo zase jeho jméno). Tada! Whispering Tales přišli na svět! Oficiálně to bylo v září roku 2009. Členy v té době byli zpěvačka Lucie, klávesák Stephy, kytaristi Jérémie a Rémi, bubeník Bruno a já jsem hrál na baskytaru. V roce 2012 opustil kapelu Rémi. Musel se kvůli práci přestěhovat do jiného města, daleko od Marseille. Vloni odešla Stephy, protože pro ni bylo obtížné angažovat se dál v kapele, pracovní a osobní život jsou vždycky důležitější. Dreamsforge je osobní projekt, hudba, literatura…., hudební album, myslím si, že rozdílné od Whispering Tales, vyjde v září.
Je spousta skvělých momentů, které stojí za to si pamatovat…, jedním z nejlepších je release party k desce „Mechanism“, což byla velká show s přáteli, která proběhla v Le Korigan, v Aix en Provence, 24. května 2014. Tam byla spousta emocí…, bylo to finále naší dvouleté práce!
Od roku 2010 hrajete v podstatě v konstantním složení. Spojuje vás i něco jiného než hudba, co na svých spoluhráčích nejvíc oceňuješ? Francie je velká země, je problém najít ty správné spoluhráče, se kterými můžeš dělat hudbu, potažmo metal?
Mezi námi funguje skutečné přátelství, nejsme pouhými členy kapely. Nemyslím si, že bych byl schopen dělat hudbu s lidmi, se kterými bych si nerozuměl. Najít ty správné lidi pro hudbu je velice obtížné, a to platí pro jakýkoliv hudební styl. My jsme využili svoji šanci! Hudba je alchymie, jsou to emoce a myslím si, že je vždy poznat, když hudbu vytváří lhostejní lidé.
Ve Francii není metal populární. Francouzská hudební kultura je zaměřena na to, co můžeme nazvat „varieté“ nebo na mainstreamový rap, r´n b´ nebo elektro… Klasika, jazz nebo metal jsou utajené. I přes druhý nejdůležitější festival ve Francii (Hellfest), lidi ignorují tenhle druh hudby. Lidem chybí zvědavost a masová média jako rádia a televize se s velkými labely starají jen o to, jak vydělat peníze, bez ohledu na kvalitu. Je to žalostné!
Jak bys charakterizoval hudbu, kterou hrají Whispering Tales. Co myslíš, že je nejsilnější stránkou vaší hudby?
Hrajeme melodický metal s orchestrálními party. Spolu s naší hudbou vyprávíme příběh, to je to, co nás odlišuje od mnoha kapel, a myslím si, že to je i to nejsilnější na naší hudbě. Používáme hudebními motivy, které se vyvíjejí na celém albu, pro vykreslení našeho příběhu.
Vloni jste vydali svoje druhé album „Mechanism“. Můžeš jej představit, jeho příběh a hudbu?
Vytváříme koncepční alba, to je naše zvláštnost. Příběh „Mechanismu“ se odehrává v bouřlivých dvacátých letech minulého století v Marseille ve Francii. Je to story s akcí, záhadami…, album je soundtrackem z novel, které jsem napsal. Ty jsou k dispozici pouze ve francouzštině, ostatním zájemcům se omlouvám. Na desce je devět skladeb… melodický metal s orchestrálními party!
Ty jsi kromě autorství hudby i autorem literární předlohy pro album „Mechanism“? Která z uměleckých činností je ti bližší, spisovatelství nebo hudba? A co vlastně bylo dřív, myšlenka napsat novelu nebo myšlenka napsat hudbu a podle ní jsi vytvářel příběh?
Samozřejmě, že každá z nich je důležitá! Každá z nich představuje jiný druh práce. Pro „Mechanism“ jsem nejdříve napsal román, příběh vždycky přichází dřív, hudba následně vychází z příběhu a odráží jeho emoce, obě tyhle složky jsou velice úzce spojené. Tohle je způsob, jak já pracuji.
„Mechanism“ je koncepční album s velice silným příběhem. Je pro tebe zajímavější tvořit ucelený příběh než pouze jednotlivé písně?
Psaní jednotlivých písní je fajn, není to problém, ale nepřijde mi to tak zajímavé, to je všechno. Naše hudba vypráví příběh a každá píseň je jeho kapitolou. Deska je pak jako kniha, kterou můžeš procházet. V každé písni se odráží velká část mě samého. A psaní patnácti písní o lásce, pivu, drogách, satanovi nebo dracích bez nějaké konzistence, ne, děkuju. To není pro mě. I když má témata jsou univerzální, jako láska, strach, politování nad něčím, hněv, …, jsou spojená do příběhu pomocí postav a událostí.
Jak probíhala tvorba alba „Mechanism“? Která z fází tvorby alba pro tebe byla nejnáročnější?
Jak jsem řekl, nejdříve vznikl samotný příběh, pak jsem napsal osnovu pro album, popsal jsem devět skladeb coby devět kapitol, pracoval jsem s jejich feelingem. S Rémim, bývalým kytaristou Whispering Tales jsme pracovali společně, psali jsme hudební téma pro jednotlivé postavy a události a tahle témata jsou jako soundtrack použity na celém albu, na nich jsme stavěli celé písničky. Snažili jsme se držet soulad mezi všemi písněmi a celkovým pocitem. Věřte mi, že napsat tohle album byla pořádná výzva!
Příběh je zasazen do dvacátých let minulého století, této době jste přizpůsobili i svou image. Používáte tuhle image i na koncertech a jak důležité je pro tebe takhle komplexní propojení reálií příběhu?
Pro nás bylo důležité propojit nejen příběh s hudbou, ale i hudbu s vizuálními vjemy. Takže jsme se rozhodli vytvořit svět jako ze dvacátých let pro fotografie i pro živou show. Chceme vytvořit vlastní vesmír pro lidi, kteří se na nás přijdou podívat. Nedávno nám Olyvia Venner, což je velmi talentovaná tanečnice, vytvořila pro některé písně vlastní choreografie, které už jsme předváděli během našich koncertů. Osobně mi to přijde velice pěkné! Můžete se mrknout na našem YouTube kanálu.
Jak jste spokojeni s tím, jak kritika hodnotí „Mechanism“ a jak jste s deskou spokojeni vy sami?
Jsme opravdu hrdí na tohle album, odvedli jsme na něm obrovský kus práce, dali jsme do něj srdce, vychází z nás a myslím, že to lidé cítí. Zaznamenali jsme jen dobré recenze, žádné špatné, ale v žádném případě bychom nechtěli ty špatné zakrývat a tvářit se, že neexistují. Samozřejmě, že některé věci by šly zlepšit… Příště! Jsme vděčni a přijímáme veškerou konstruktivní kritiku.
Od vydání alba uběhl již jeden rok, máte už nějaké nápady ohledně další desky? Budete ji tvořit podobným způsobem, tedy jako koncepční album na základě tvé novely?
Hudba pro další album je již složená a texty jsou napsané. Budeme pracovat stejným způsobem, tedy román společně s albem. U „Mechanism“ jsme si v tomhle procesu užili spoustu zábavy, takže si to chceme zopakovat a přitom i nějaké věci zlepšit. Doufáme, že se nám podaří desku vydat příští rok, ale je to ještě dlouhý proces.
Jaké jsou nejbližší plány kapely, co od vás můžeme čekat v dohledné době? Je reálné, že se Whispering Tales někdy představí živě v České republice?
Makat na nové desce, připravit nějaká vystoupení, která by podpořila naší hudbu. A já jsem právě začal psát román…
Praha je město, které chci již dlouho navštívit, připadá mi krásné! Vystoupení v České republice? Proč ne, ale je pro nezávislou kapelu strašně těžké cestovat příliš daleko, důležitá je cena a organizace by také nebyla jednoduchá. Ale kdo ví, nikdy neříkej nikdy!
Jaké máš s Whispering Tales ambice?
Jsme realisti. Marseiile není město zaslíbené našemu stylu metalu (nebo metalu vůbec). Francie není země pro metalové kapely. Lidi už nevyhledávají tuhle hudbu… vím, že hudební byznys fungoval v osmdesátých letech, vím, že si dneska musíš zaplatit za to, abys mohl hrát s velkými jmény, vím, že nějaké oběti přinést musíme… Ale nechceme dělat hudbu pro slávu nebo pro peníze. Vytváříme hudbu a příběhy pro naše vlastní potěšení a pro lidi, kteří nás mají rádi. Na tohle nikdy nezapomene! Budeme dělat naší hudbu s pokorou a s našimi skromnými prostředky. Naštěstí, to, jestli uděláte dobré písničky, nezáleží na penězích, které máte!
To, že můžeme spolupracovat s talentovanými lidmi jako Anthony Da Silva (orchestrální aranže), Michel Bacci, který zpívá v „To Come Full Circle“, Loran Saulus (náš producent), Olivier Planchard (mastering), Olyvia Venner (choreografie), Marieco (stylista), Romain Desfosses (fotograf), ... to je naše největší odměna!
A tradiční závěr – je nějaká otázka, na kterou se Tě dosud nikdo z novinářů nezeptal a Ty by sis na ní přál odpovědět? ;-)
OK, ta otázka zní: „Co si myslíš o sexismu v metalu?“
Odpověď: „Ah! Děkuji, že ses mě na to zeptal! Je to na hovno! Nic víc, nic míň! Spousta lidí nenávidí kapely se zpěvačkami – nemyslím tím, ty ve stylu Doro nebo Gossow, ale ve stylu Jansen nebo Simmons, pro příklad, ti lidi si myslí, že v metalu pro tohle není místo…, dokonce kvůli tomu speciálně vznikla nálepka „female fronted band“… To jako vážně? Jsou snad Arch Enemy a Nightwish hudebně totožné? Battle Beast a Epica? Vždyť je to směšné. Nechápu, že takhle lidi můžou uvažovat. Ženský zpěv, ale i klasické nebo elektronické nástroje přece pomáhají hudbě se vyvíjet, žít… Jednotvárnost zabíjí hudební styl. Někdy se mi zdá, že lidé chtějí slyšet stále jen to stejné a osvědčené (já to taky mám rád) v metalu pořád dokola. Z toho je mi docela smutno.
Závěrem děkuji za podporu a za pomoc s propagací naší hudby a práce! Stay metal!
|
