Pokud jste před čtyřmi lety jásali nad návratem norských Guardians Of Time na scénu, možná vás kapela albem „A Beautiful Atrocity“ slušně zaskočila. Přece jen předchozí dvě desky z první pětiletky tohoto tisíciletí měly potenciál oslovit příznivce nekomplikované melodické rychlosti, zatímco na „A Beautiful Atrocity“ se kluci představili s famózně zvládnutým koketováním s melodickým progresivním metalem, o kterém se dalo mluvit v superlativech. Po čtyřleté pauze jsou Strážci času zpět s novým albem „Rage And Fire“. A konstatování „jsou zpět“ berte doslova a do písmene. Na novince jako by kluci až na výjimky úplně zapomněli, jakým způsobem se prezentovali s minulou deskou a navazují tam, kde se v roce 2004 na dlouhá léta rozloučili se sprinterskou dráhou.
Úvod desky však rozhodně nic z uvedeného nenaznačuje. Lehce soundtrackové, nenápadné intro „Praeludium In Ferrum Pectore“ hraje na atmosféru, následující potemnělá „Empire“ s orientem vonícím motivem a poeticky podmanivým vokálem je pak tou nejsilnější výše zmíněnou výjimkou, především díky nadýchaně zpěvnému motivu i houpavému a postupně gradujícímu sólu, ze kterého ty aktuálně divočejší choutky kapely však již začínají vykukovat. I přes to, že chytlavost tohoto songu je nesporná, těžiště úspěchu desky tentokrát leží jinde. V optimistických riffech a motivech, v refrénech s typicky splavnou melodikou, tak jak to Guardians Of Time předvádí především v bloku odstartovaném v živočišné „Save Me“, následované svěží „Tomorrow Never Comes“ a zakončeném natlakovanou přímočarou „Standing Tall“. K tomu si doplňte živelná a přitom precizní a skvěle vystavěná kytarová sóla, zdivočelé dvoukopáky, nabíjející desku neskutečnou energií, či řezavý zpěv, občas sázející i na klasicky jedovatý ječák. Strážcům se povedla i dramaturgie alba, neboť kombinace až helloweeovsky pozitivního riffu s jedovatě plíživým zpěvem, i šťavnatá kooperace líbivých sborů s řezavým zpěvem v refrénu předposledního „Core“, či propletení syrově přímočarého nářezu s finální rozmáchlostí v titulní „Rage And Fire“ dokáží v závěru desku skvěle vystupňovat veškeré napětí. Vydařená oslava klasického power-speed metalu.
Oh, Jeffrey son (pozn. pro neznalé, hlavní postava příběhu „A Beautiful Atrocity“), na jedné straně zamačkávám slzu, že Guardians Of Time měli potřebu hudebně kličkovat a explozivně hýřit všemožnými barvami pouze jednorázově. Na straně druhé mě těší fakt, že při aktuálním kvaltování dokáží sypat z rukávu vydařené melodie bez toho, aby sklouzli do bezduché kolovrátkovosti. I přes konstatování, že na svůj dosavadní vrchol kluci vystoupali v kole minulém, díky fortelnému korpusu z prvních dvou alb, jemňoučké polevě z alba třetího, přehlednému, sytému a masivnímu zvuku, dobrým melodickým výkrutům a charismatu přitažlivě pružných hlasivek Bernta Fjellestada potvrzují Guardians Of Time na „Rage And Fire“ svou vysokou třídu.
|