Tahle kapela (nebo budeme spíše říkat projekt?) si zasloužila publicitu dávno předtím, než vyšel tenhle její debut. A může za to známý hollywoodský hejsek Scott Weiland. Ten v poslední době tvrdí, že má práce až nad hlavu, ale přesto si udělal čas na to, aby tuhle desku nazpíval. Na tom by nebylo nic divného. Jednalo by se o další all star band, protože zde kromě Weilanda hraje ještě kytarista Guns n´Roses Ron „Bumblefoot“ Thal a basista Disturbed John Moyer. Potud v pořádku. Jenže, hned jak byla deska natočená, Weiland prohlásil, že s touhle kapelou na turné nepojede. Posléze přitvrdil, když oznámil, že vlastně nikdy nebyl součástí tohohle projektu, že působil jen jako hlas na albu. Vše vyvrcholilo tím, že se Weiland od Art Of Anarchy distancoval a celou věc označil za podvod.
No nevím… Soudě podle toho, jak debut Art Of Anarchy zní, přijde mi Weilandovo počínání přinejmenším podivné. Jistě, jeho poslední deska „Blaster“, kterou natočil s The Wildabouts není špatná, ale přece jen Art Of Anarchy mají hvězdnější esprit a nepopiratelně silnější skladatelské zázemí, což z této desky dělá jednu z nejlepších nahrávek (a to počítám i Stone Temple Pilots a Velvet Revolver), na které kdy zněl Weilandův hlas. Jenže tenhle chlápek si toho v životě dokázal posrat už hodně.
O stylovém směřování Art Of Anarchy nebylo v podstatě od počátků velkých pochyb. Kdo zná Bumblefootovu specifickou hru na kytaru, mohl vědět, že deska na ní bude stát. Na ní a na nebývale jistém a rozmanitém Weilandově vokálu. V rámci kapely se nijak zvlášť neexperimentuje, vše stojí na pevném hardrockovém základu, kam se roubují modernější příchutě, a proto kytarové stěny mohou místy připomenout jak zmíněné Disturbed, tak i v lehkém náznaku staré nu-metalové party. Ovšem základem všeho zůstává rock n´roll, kde je kladen důraz na písničku jako takovou.
Přestože u podobných projektů bývá na prvním místě spíše exhibice zúčastněných muzikantů, tady Art Of Anarchy skutečně zní jako kapela. Ať už je to ve tvrdších polohách, kdy úvodní věc desky „Small Batch Whiskey“ (samozřejmě po intru „Black Rain“) uvede grungeový riff a velmi moderní Weilandovo frázování, nebo v hitovějších momentech desky, kterými bezesporu je singlová „Til The Dust Is Gone“, baladická „Get On Down“ nebo řízná „Time Everything“, která v refrénu až nebezpečně připomene kissáckou „I Love It Loud“. Vše je hráno s obrovským nadhledem a profesionalitou.
Přestože konec desky už trochu odpoutává pozornost, není to tak, že by si kapela vystřílela munici hned na úvod, ale protože věci typu „The Drift“ nebo „Superstar“ nejsou až tolik výrazné, jako ty ze začátku desky, které nasadí laťku proklatě vysoko. Označit tyto skladby vatou snad posluchače ani nenapadne.
Abych řekl pravdu, nejsem velkým příznivcem Bumblefootových sólovek a zvuk Guns n´Roses utváří samozřejmě někdo úplně jiný. Nejsem velkým příznivcem Scotta Weilanda, jehož hlas se mi nikdy nezdál až tak úplně charismatický a nikdy jsem ho neřadil do stejného šiku jako pěvce typu Roba Halforda, Glenna Hughese nebo Axla Rose. Jenže tady všechno pořádně pasuje do sebe a dělá to z debutu Art Of Anarchy velice zajímavou a dobrou desku. Zatím rozhodně jednu z nejlepších (možná snad i nejlepší?) co jsem letos slyšel. Ovšem je otázka, co bude dál. Weiland je pryč a po nechutnostech minulých měsíců s ním počítat nelze. O novém zpěvákovi se zatím nikdo nezmínil. Teď ještě prosakují zvěsti o odchodu Bumblefoota od Guns n´Roses, které ovšem zatím nikdo nepotvrdil. Uvidíme, uvidíme…
|
