Tak to se zase jednou ve státě německém něco hodně nepovedlo. I když právě recenzovanou desku nelze srovnávat s jakoukoli kataklyzmatickou pohromou, o radostných zážitcích mluvit rozhodně nebudu a vlastně si ani příliš nedokážu vysvětlit tak radikálně kvalitativní propad oproti skvělé, pozitivní, svižné a zábavné, dva roky staré „Straight Out Of Hell“. Jako by kapele zcela došly nápady, zápal a entuziasmus pro hudbu, která ji v době našich rodičů vynesla na piedestal metalové popularity. A aby dostála smluvním závazkům vůči vydávající firmě, přinesla nažhaveným posluchačům cosi narychlo splácaného a adekvátně nedotaženého. Ale ať už byla celá geneze placky jakákoli, výsledek ani náhodou nenaplňuje očekávání a podotýkám, že v současnosti již máme obdobných a jakostně mnohem vyrovnanějších kapel hromadu, jen (prozatím) bez statutu „kultovní“.
Začátek příběhu přitom působil více než slibně. Singly „Battle´s Won“ a o něco slabší „Lost In Amerika“ naznačily, že se pojede v podobném duchu jako předloni. Tyto dva melodicky pozitivní kusy s příjemnými refrény se bohužel stávají jedinými pozitivními místy celé kompilace. A ať jsem se snažil sebevíce, v rozličných náladách, stavech či denních (potažmo nočních) dobách, album mě přitáhnout nedokázalo. Do jeho poslechu jsem se dokonce musel nutit, což rozhodně není známkou kvality, byť i sebevíc zakuklené. Opakované poslechy hudební slast zkrátka nepřinesly.
Nejzásadnějším důvodem je absolutní nevzrušivost, vyčpělost a sterilita použitých harmonií a zpěvních linek, z nichž následně vyplyne posluchačská letargie (u labilnějších jedinců může vyvolat i vztek) a nechuť se k materiálu vracet. Jednotlivé tracky jsou si velmi podobné, navíc rozprostřené na ploše třinácti, u bonusové verze dokonce sedmnácti! skladeb, o celkové stopáži přes jednu hodinu. Na plynový pedál se příliš nešlape, ale hlavně zoufale chybí jakékoli příjemně zapamatovatelné momenty, které by si člověk rád pobroukával při návratu z restauračního zařízení, ovlivněn požíváním fermentovaných nápojů. Gró power metalu tak zde bohužel víceméně není naplněno ani jedno.
Pokud bych měl najít další místa, kvůli kterým by posluchač přece jen měl důvod dát albu šanci, zmíním pouze šestiminutovou Weikiho „Creatures In Heaven“ se zajímavou tempovou změnou v úvodu, v níž lze najít původního ducha v refrénech, které jako jediné (když opomenu již zmíněné Battle´s Won“ a „Lost In America“) dávají vzpomenout albu minulému. Na zbytku placky se pak již jen odehrává to, co bylo zmíněno v minulých odstavcích.
Nemůžu nezmínit ani produkci, ale očekával by někdo, že album nebude mít odpovídající zvuk nebo že muzikanti neprokáží (po více než třiceti letech fungování kapely) své vysoké hudební skilly? Těžko, a pokud by se někdo takový našel, ubezpečil bych jej, že v tomto problém nenacházím. Sound zní podobně jako předloni, jen o něco méně zahuhlaně. Dalším (tentokrát aranžérským) negativem je to, že prakticky úplně vymizely klávesy. Jejich podporu lze výrazněji zaslechnout jen v druhém tracku (který svojí slavnostní atmosférou připomíná spíše krajany Freedom Call), což považuji za nesprávný krok, protože mnoha kompozicím mohly příjemně ozvláštnit harmonie, a tím je katapultovat alespoň o stupínek výše. V současné podobě znějí dosti suše a dřevnatě, na rozdíl od kupříkladu Wisdom, kteří klapek nepoužívají vůbec, ale dokáží nepoměrně lépe pracovat s melodiemi a hlavně vokálními vícehlasy.
Helloweeni mají na kontě již řadu alb, dobrých, výborných i horších. Pod současným názvem existují od roku, v němž jsem se narodil, a od této doby prakticky neuhnuli z vytyčené hudební cesty (i když některé placky byly stylově trošku jinde). Za tento fakt je nutno jim vzdát hold, stejně tak jako za to, že stále v relativně pravidelných intervalech jsou schopni bavit, napínat, těšit i zklamávat své posluchače (toto vše patří k životu běžného konzumenta hudby). A jestliže minulá deska patří rozhodně k jedněm z vrcholů jejich tvorby, tak letošní „Mé Bohem mi dané právo“ je jednou z těch nejslabších, čemuž odpovídá i bodové ohodnocení. Žádný excelující speed (minule bylo položek klasifikovatelných tímto pojmem rovnou pět) ani žádná srdceryvná balada. Letos plácání v převážně v nudných středních tempech, bez snah navázat na minulost, ať už kapela samotná tvrdí cokoli. Snad se příště povede lépe.
|
