Když se před pěti lety rozešly cesty švýcarských hardrockových melodiků Crystal Ball s tehdejším pěvcem Markem Sweeneym, trvalo zůstavšímu železnému jádru Scott Leach – Marcel Sardella v porovnání s Markem podstatně déle, než se z rozchodu oklepali a našli náhradu (respektive náhrady, neboť těch hýbajících se škatulat bylo postupně více), se kterou mohli pokračovat ve slibně rozjeté kariéře. Na do té doby vydaných šest alb se Crystal Ball pokusili navázat před dvěma lety albem „Dawnbreaker“. Které potvrdilo, že odchod Sweeneyho nutně pozmění charakter téhle kapely – Crystal Ball ztratili leccos ze své zpěvné vzdušnosti a melodické lehkosti, krapet zhutněli a zesyrověli, jednak jako by měli potřebu se trochu víc přiblížit hudebním náladám Stefana Kaufmanna (ex- Accept, ex-U.D.O.), který s kapelou spolupracuje už od jejich nejsilnějšího počinu „Hellvetia“ (aktuálně se kromě produkce ujal i mixu a masteringu a brnknul si i na akustiku), jednak aby vyšli vstříc zemitějšímu projevu nového křiklouna Stevena Mageneyho. Nebudu tvrdit, že to před dvěma lety dopadlo na výbornou. Naštěstí schopnost psát silné melodie Crystal Ball neopustila (ani tehdy, ani nyní), a vzhledem k tomu, že se aktuálně daří o něco víc obrousit hrany mezi „starými“ a „novými“ Crystal Ball, není novinka „Liferider“ vůbec špatná deska.
Crystal Ball mají velice silný nástup. Úvodní explozivní rockovka „Mayday!“ s jedovatě provokativními klávesami a velmi chytlavým sloganem, dává skvěle vzpomenout na staré časy, v následující parádně vygradované energické power metalem štrejchnuté „Eye To Eye“ přijde jedno z vrcholných představení Stevena Mageneyho, jehož barevný a pestrý hlas si naprosto luxusně rozumí ve strhujícím duetu s našlápnutou Noorou Louhimo (Battle Beast). Naprosto pocitově opačnou tvář pak představí Steve v plačtivě emotivní baladě „Bleeding“, kterou bych si dovolil označit jako vůbec nejsilnější pomalou věc, kterou kdy Crystal Ball vypustili, parádní sólo na akustiku, smyslně decentní sbory, tesklivost nepřekračující hranice banality a melodie, která krásně hladí. Jak by mohli znít Manowar, kdyby se dali na hard rock, předvedou Crystal Ball v „Gods Of Rock“ – napumpovaná, skandovatelná, úderná, pochodová hymna s trochou pompy a velice hutným základem bude vonět i heavíkářům. Zbytek alba střídá hrubší a melodičtější skladby, vycházející z rockové klasiky, zahrané natolik chytlavým způsobem a zabalené do natolik sytého a dynamického zvukového kabátu, že člověk nemá důvod na téhle desce vychytávat nějaké mouchy (když už bych hledal, je to kupodivu syrová a nepříliš nápaditá titulka), ve finále pak Crystal Ball znovu zvolní, ale spíš než na předchozí vyhrocené emoce se hraje na nadýchanou pohodu.
Melodickému hard-heavy se ve Švýcarsku daří, to je známá věc. A vzhledem k tomu, že v minulé dekádě to v mých uších Crystal Ball nandávali kolegům i z Gotthard rči Shakra, těší mě, že se zase (byť s trochu jinou tváří) začínají přibližovat svojí dávné formě.
|
