Midnight Bullet. Říká vám něco jméno téhle kapely? A přitom by mohlo. Soudě podle nedávno vydaného druhého alba „Lose My Face“ na to kvalitu, nápady i vlastní ksicht mají. Jen se obávám, že to je přesně ten prototyp kapel, které to tak nějak univerzálně – byť dobře - hrají na všechny strany (chvíli jim z toho lezou až taneční rytmy, chvíli třeba Metallica a mezi tím moderní rock). A pokud nebudou mít kliku jak hrom, aby z nich někdo mocný začal dělat hvězdy, nikdy z davu nevylezou natolik, aby se o nich dozvěděl celý svět. To proto, že sází spíš na písničkářství než na extravaganci, přes veškerou přitažlivost jim chybí výraznější hotovost, přes nesporné umění nemají ani výjimečné charisma a ve finále jsou v hlavě těžko udržitelní.
Což dokazuje to, že výraznější háček v závitech nezanechala ani šlapavka s poetickým úvodem, nabroušeným vokálem a ocáskem z nesmrtelného černého alba zmíněných slovutných kolegů „Save“, ani závěrečná emotivní rockovka „Hope“, coby potenciálně nejchytlavější songy téhle kolekce. A to i přes to, že melodie (i ve většině ostatních případů) jsou velice příjemné, zpěv kytaristy Tuomase Lahtiho hodně variabilní, největším kladem jeho projevu při přelévání z čistého hlasu do našlápnutě hrubého chrčáku je fakt, že nepřeleze čáru, kdy by se jeho tlačení stalo samoúčelným či násilně teatrálním, nahrávka je plná změn temp a zvratů nálad (v podstatě se na „Lose My Face“ dají najít písně od hrubých thrashem či punkem načichlých vypalovaček až po rádiové masově přístupné kousky), takže udržení pozornosti je zaručeno a pokud na něco lze vsadit víc než stoprocentně, jsou to kytarová sóla i živé riffy. Jak říkám, velice slušný základ, jen mi schází nějaká výraznější přidaná hodnota.
Přitažlivě působí i námět alba, totiž vyprávění o tom, že ze sebe lidi raději udělají falešné a povrchní blázny, kteří, než aby ukázali svou pravou tvář, raději světu nastavují masku.
„Lose My Face“ potěšilo. Že bych měl potřebu jít ho bleskově shánět v jiné, než digitální formě, to ani ne, ale že se k němu někdy s chutí na jednu dvě rotace vrátím, je docela pravděpodobné. Stejně jako je pravděpodobné, že než ta doba přijde, tak podobně dobrých a univerzálních kapel mi kolem uší projede slušná řada.
|
