Pro-Pain nikdy nebyli o nic lepší (ovšem ani horší) než další vůdčí představitelé newyorského zmetalizovaného hardcoru, jako například Biohazard nebo Sick Of It All. Ovšem v tuzemsku si tito neúnavní propagátoři kozích bradek získali ze všech těchto kapel asi největší podporu svým neúnavným koncertováním, kdy jsou ochotni vymést i ty největší díry a zahrát po hrstku příznivců. Navíc za celou dobu své existence, tedy úctyhodných pětadvacet let, chrlí desky jak na běžícím pásu, takže o nějakém upadání v zapomnění nemůže být ani řeč.
Pro-Pain, to jsou dnes hlavně zpěvák a basista Gary Meskil, zejména poté, co kapelu před poslední deskou „The Final Revolution“ opustil kytarista a spoluzakladatel Tom Klimchuck. Ovšem jeho absence na novince „Voice Of Rebellion“ není vůbec znát. Jejich patnáctá deska naprosto přesně odpovídá tomu, co od nich chtějí jejich fanoušci slyšet. Neuhýbá se nikam ani o píď, což na druhou stranu značí naprostý nedostatek invence a jízdu ve starých, možná už trochu moc ojetých kolejích.
Ale na druhou stranu, ruku na srdce… Co vlastně jde ve skákavém hardcoru se skoro až thrashmetalovými riffy a feelingem vymyslet jiného, než to, co už bylo napsáno na přelomu osmdesátých a devadesátých let a čemuž kdysi při metalovém rozbřesku položili základní kámen S.O.D.? Odpověď je jednoduchá. Vůbec nic. Pak už by to totiž nebyl ten NYHC, který Pro-Pain ještě s hrstkou stále drží nad vodou, i když někdy už jen silou vůle. Proto také „Voice Of Rebellion“ nikam nevybočuje a ve své podstatě se jedná o album do řady, jakousi poklonu skalním příznivcům.
Určitá laťka kvality, nasazena debutem „Foul Taste Of Freedom“ stále nebyla snížena nebo dokonce shozena. Jen prostě slyšíte znovu ty samé riffy, ty samé postupy, to samé Meskilovo štěkání.
A pak po nabušeném začátku v podobě titulní věci, „No Fly Zone“ a „Righterous Annihilation“ začnete trochu upadat do letargie, ze které vás možná probudí možná trochu netradičními riffy opatřená zhusta metalová „Blade Of The Cursed“, ale pokud nejste opravdovými fanoušky kapely, bude vám album připadat s postupující stopáží čím dál nudnější.
Ono je to těžké vymýšlet v rámci jednoho, navíc na maličkém prostoru vykolíkovaného stylu, stále nové a svěží desky. Navíc, Pro-Pain nejsou AC/DC. K čemu je pak revoluce, kterou se Pro-Pain stále ohánějí? Už V. I. Lenin říkal, že revoluce se nemůže držet na uzdě.
|
