Timo Tolkki. Jedna z nejdůležitějších persón melodického světa. Kdysi. V době svého působení v kapele Stratovarius průkopník, inovátor, brilantní sólový kytarista, jeden z lidí zodpovědných za rozkvět powermetalu, vyznačující se hlavně zrychlením, zmelodičtěním a důrazem na klávesovější sound do té doby dřevnatého stylu. Své domovské kapele zajistil dosud nehynoucí místo v síni slávy, ale díky rozmachu zákeřné maniodepresivní psychózy, kterou jeho lékař včas nerozpoznal, kapelu v roce 2008 opustil a … začal zakládat a rozpouštět všemožné projekty s většinou dosti významnými muzikanty, ovšem s rapidním hudebním kvalitativním úpadkem. Takže Revolution Renaissance bylo velmi slušné (myšleno hlavně první deska), Symfonia (giganticky originální název) z poloviny vynikající, z druhé jen průměrná, první díl Avalonu vcelku poslouchatelný, druhý odporný, projekt Lande / Allen spíše nudný a nezáživný, ale s několika pěknými refrény, a v tuto chvíli recenzované album je vlastně totéž.
Všechny kompozice jsou složeny z nápadů (a vybaveny zvukem), kteréžto mistr Tolkki používá někdy od přelomu tisíciletí a které přežvýkalo nejen nesčetně dalších kytaristů, ale mnohokrát i on sám. Potíž je v tom, že obojí již silně zasmrádlo věkem a od dob největší slávy se melodický metal vyvinul směrem k větší aranžérské rafinovanosti, bohatšímu zvuku a nepoměrně tvrdším kytarám (například Ancient Bards mají ukázkově vypiplaný, moderní zvuk).
Timo se tentokráte spojil s chilskou krasavou Cati Torrealbou (a.k.a. Caterinou Nix) a napsal pro ni jedenáct naprosto generických válů, které klidně mohly patřit na kterýkoli výše zmíněný projekt a posluchač by nerozeznal žádný rozdíl Většina z nich se odehrává ve středním tempu, s minimem rytmických změn, kvůli čemuž jsou si velmi podobné a obtížně rozpoznatelné. Výjimkou je poslední „The Point Of No Return“, kde jsou použity i dvojšlapky! a navíc má příjemně melodický refrén, k němuž se člověk i rád vrátí. Není samozřejmě naprosto ničím originální, jen se příjemně poslouchá. Posluchači jistě pamatují dobu, kdy tuhle vlastnost měla celá alba, pod nimiž byl Timo podepsán.
Caterina Nix, s níž se Tolkki seznámil během turné v Latinské Americe, byla ke slyšení již na loňském druhém Avalonu, zde však dostala prostor pouze pro sebe. Nutno říci, že lépe vypadá, než zpívá. Technicky je bezpochyby poměrně slušnou vokalistkou, ale v záplavě kolegyň typu Tarja Turunen, Simone Simmons či Floor Jansen ještě hodně ztrácí, prozatím postrádá jejich výraznost a grácii ve svém projevu. Tolkki je, jak jsem zmínil, kompozičně už úplně stejný a svůj legendární kytarový um evidentně již nemá jak a kam posouvat, stejně tak nemá ani potřebu ukazovat tak moc, jak dříve. Sól se sice dočkáme, ale jsou stejně šedavé jako VŠE na této desce.
Produkce nejspíš opět usnula za mixpultem, jinak si nedokážu vysvětlit fakt, proč je zvuk tak odosobněný, nedynamický a plochý, na druhou stranu ale snadno čitelný. Že se pár let už prakticky všechno děje jen a pouze na počítačích, v rukou šikovného producenta a zvukového mistra, kteří dokážou vykouzlit sonické orgasmy, není objevením Atlantidy. Když nedojde k využití těchto možností, výsledek není zorvna oslňující. Tato výtka směřuje opět k Timovi (který si již nějaký ten pátek dělá všechno sám) a jeho práci na "Chaos Magic". O tom, že věci rozumí, nás přesvědčil debut již nežijících Twilightning s grandiozním zvukem. Recenzovaná deska však působí tak, že se nikomu moc nechtělo se hudbou hlouběji zabývat, hlavně ať je konečně výtvor na pultech a šustí eura.
I když to tak může v recenzi působit, není deska vyloženě špatná. Je jen nudná, prázdná, tisíckrát slyšená a v kontextu k nahrávkám jiných, stylově spřízněných kapel, zoufale průměrná. Kdyby se našlo více míst, k nimž by se posluchač chtěl vracet, mohla být známka i o dva stupínky vyšší. Oněch chytlavých pasáží ale obsahuje bohužel méně než poslanecká sněmovna zdravého rozumu. Kdyby na ní nepracoval Timo Tolkki, bez zájmu by zapadla. Pro fanatické vyznavače, kteří nekriticky hltají vše, co mistr natočí, opět „must have“ výlisek. Pro ostatní jen další v nekonečné řadě průměrných a ničím nevybočujících nahrávek, jakých ročně vychází desítky.
|
