Ledový bojovník doputoval do Okouzlujících zemí a zde dostal další nelehké úkoly: najít tři Klíče znalostí k tomu, aby byl schopen odhalit lokaci bájné zbraně – Smaragdového meče a následně se s ní vrátit zpět. Přitom se musí dostat skrze Stínové zrcadlo, spojit se s drakem Tharosem, projít Slonovinovou branou až k Temné pevnosti v bezedné propasti, kde s drakovou pomocí porazí okřídleného démona a najde onen legendární meč. Jak moc se mu na celé pouti zadaří, se dozvíte opět v bookletu. Vítejte ve druhé části příběhu o Smaragdovém meči, příběhu o meči a magii, v němž se opět ponoříme do temného světa plného statečnosti, krve, bojů, věrných spolubojovníků i nemilosrdných a vražedných nepřátel.
Trvalo přesně rok, než taliáni napsali, natočili a vydali svůj druhý zářez, jejž mnoho letitých fanoušků považuje za kapelní umělecký vrchol. Já tento názor nesdílím, o tom však příště. Sestava skupiny se konečně ustálila v počtu pěti muzikantů - byli posíleni o baskytaristu Alessandra Lottu, který s kapelou trápil pět drátů čtyři roky. Labutí písní se ale deska stala pro bijana Danielle Carbonneru, který přestal splňovat představy autorského tandemu a byl tak nahrazen tehdy prakticky neznámým, dnes velmi uznávaným Němcem Alexem Holzwarthem.
Všechno to, co bylo na debutu výborné, je zde ještě mnohem lepší, a jediná zásadnější výtka (pouze zvuková – nepěkně přezvučený a vyčuhující střeďák) byla úspěšně eliminována. Písně jsou divočejší, chytlavější, košatěji zaranžované, s neuvěřitelným citem pro sebemenší detail a posluchače potěší rovnou několik hitů, z nichž některé dosud patří k vrcholům na koncertních playlistech. Tím nejznámějším je rozhodně „Emerald Sword“, který chytl na první poslech a nikdy nepřestal bavit ani po skoro dvaceti letech. Ale o nic horší nejsou ani fanfárami uvedená „Wisdom Of The Kings“ či x-tá variace na Vivaldiho (autory přiznaná i tentokrát) „The Dark Tower Of Abyss“, na jejíž úvodní pasáž a sólové party by byl zmíněný skladatel jistě hrdý.
Horkou novinkou, která nás bude provázet až do současnosti, jsou narativy, doplňující děj přímo v písních. Kapela je začala využívat k tomu, aby dodala své hudbě filmovější a epičtější nádech, podobný, jakým oplývají heroické fantasy snímky typu Barbara Conana nebo Pánů prstenů. Na této desce jich uslyšíme velmi střízlivé množství, díky čemuž nijak nenabourávají posluchačský komfort (a jimiž Rhapsody na některých novějších deskách dokázali svojí kvantitou naopak dokonale nudit, místy až otravovat). Vypravěčem celé Smaragdové ságy se stal Jay Lansford, jehož ukníkaný hlas ale příliš do hudby nesedí (na rozdíl od již zesnulého sira Christophera Lee, který naopak svým majestátním basem skutečně dokázal přidat do muziky filmového ducha).
Dále zde nalezneme první klasickou baladu, velice povedenou, s objevným názvem „Wings Of Destiny“ a k dobru jde i to, že ubylo nepříliš zábavných meziher, již zde najdeme pouze jedinou („Heroes Of The Lost Valley“), ukončenou právě narativem: „Their pride now rides with you!“
Ať tak či onak, tomuto albu nelze vytýkat mnoho věcí, pokud vůbec nějaké. Druhá deska se více než povedla a jasně ukázala, že musíme s kapelou počítat dál, kterýžto fakt nejednou dokázala v následujících letech. Pro milovníky fantasy muziky, kterou kapela samotná časem nazvala „Film score metal“ nebo „Hollywood metal“ se jedná o nepřekonaný klenot a není žádným divem, že se začalo rojit nemalé množství kapel, kterým se stali Rhapsody pravzorem. V době vydání této placky ovšem žádná smysluplná konkurence na trhu nebyla, což bylo jedním z důvodů raketového nástupu jejich popularity. Tím dalším se stalo velmi úspěšné evropské turné, kde si zahráli jak po boku úplných nováčků, jisté Sonaty Arcticy, tak hlavně již známých a úspěšných Stratovarius, kteří v tu dobu měli již velký počet oddaných fandů a rádi přijali novou a neokoukanou kapelu (resp. obě kapely). Zkrátka entuziasmus, síla a láska k hudbě z muzikantů prýštila silněji než láva z chřtánu islandského Eyjafjallajökullu a u fandů zažehla silný plamen touhy po tomto druhu muziky.
|
