Tři roky uběhly jako voda a australští heavíci Empires Of Eden (ehm, buďme přesnější, přece jen je kytarista Stu Marshall naprosto zásadní personou tohoto projektu) přicházejí se svojí čtvrtou albovou položkou „Architect Of Hope“. A je to tak trochu deja vu, v kuchyni u Marshallů jako by se čas zastavil. Stu vzal do party osvědčeného bicmena Jasixe Prowlingwolfa, oslovil svá oblíbená vokální struhadla (pravda, tady se oproti předchozí desce odehrála pořádná obměna) a dal dohromady devět nových skladeb, které, pokud je hodíte na jednu hromadu s těmi z desky minulé, bude asi docela obtížné je roztřídit a jediným vodítkem budou hlasy vokalistů. Dokonce bych si tipl, že tentokrát, oproti „Channeling The Infinite“, strčil Stu prsty i do autorství vokálních linek, a díky tomu je rozlišitelnost skladeb (ale s tím měli Empires Of Eden krapet problém už minule) ještě o něco složitější.
Podstatou písní Empires Of Eden je natlakovaný, přímočarý, melodicky neotesaný heavík s nějakou tou vlnkou powermetalu, s důrazem kladeným na spektakulární exhibičnost Stuových rychlých prstů (ale nebojte se neúčelných onanií) a vypjatou vyhrocenost všech zúčastněných hlasivek, to ostatní je jen nezbytná podpora, včetně spolehlivého Jasixe, který funguje pouze coby pilíř pro uvedené elementy, do žádných pestřejších kreací se nepouští, což může být z pohledu jisté jednotvárnosti alba docela škoda. Škoda je i to, že ten Marshallův mustr (vyhrocené sloky, nepříliš melodický refrén a živočišná sóla) je příliš univerzální a o desce pak platí to, co minule - pustíte-li si každou jednotlivou skladbu zvlášť, jedná se o velice energické a strhující kousky, pustíte-li si kompletní album, je to trochu baťovská pásová výroba, a to i v případě, kdy Empires Of Eden trochu zvolní, zvláční a zhutní svojí přímočarou řež. A právě díky konstantní náladě bez atmosférických příkras můžou začít skladby splývat, naštěstí každý z křiklounů je natolik osobitý, aby se toto nebezpečí eliminovalo, což je pro Empires Of Eden spása i nezbytnost.
Asi nejlépe svůj part (a asi i skutečnost, že z celé té devítky křiklounů je hlasově o chlup jinde) vytěžil Ralf Scheepers v titulní skladbě, ne zcela ideálně využitý mi přijde Rick Altzi (byť mu to pochopitelně skvěle zpívá) v úvodní těžkopádně houževnaté „Vanish In The Light“, velice sympaticky zní Carlos Zema (coby jediný křikloun, který znovu dostal příležitost se Stuem spolupracovat) v rockovější „Weaponize“, nepřeslechnutelný je do výšek klišovitě létající Mike Cotola v parádní riffovce „Killing As One“, v jediné sázce na atmosféru (možná ty klávesy,
výrazně použité v této skladbě, mohly dostat víc prostoru i jinde) v tahavější, alarmující a lehce nervózní „Holy Pharoah“ pak nezklame Mike DiMeo. A konstatování asi zbytečné – Stu Marshall na kytaru prostě umí.
Solidní nehitová porce energických, nekompromisních, syrových přímočarých pecek bez zbytečných kudrlinek, deklarující, že Stu Marshall je velice šikovný kytarista a solidní skladatel. Díky třaskavému náboji kompletně všech kousků a vypjatým výkonům silných individualit tahle deska určitě nudit nebude.
|
