Finští To/Die/For se před čtyřmi lety vrátili po pauze na scénu a s letošním albem „Cult“ se opět představují ve své nejsilnější formě. Jejich nejtypičtější vlastnost - nezaměnitelná melancholická melodičnost a vnitřní rozervanost - opět naplno pulsuje a desce dominuje nezaměnitelný vokál svérázného frontmana Jape Perätala, který v následujících řádcích jasně deklaruje, že umělcova duše je někdy pěkně zašmodrchané ústrojí.
Myslím, že To Die For jsou na gothic-metalové scéně nepřehlédnutelný pojem, přesto tě poprosím, abys svojí kapelu představil. Který okamžik vaší historie považuješ za nejdůležitější?
Jsme finská melancholická kapela z města Kuovola, hrající ve složení Jape Perätalo - zpěv, Juppé Sutela - kytara, Esa Virén – kytara, Matti Huopainen – bicí a Samuel Schildt – baskytara, v minulosti došlo k velkým změnám v sestavě, takže rozebírat to detailněji by trvalo strašně dlouho (smích). Je těžké vypíchnout naše highlighty, nemáme jich mnoho, i když je smutné, že to musím takhle říct. Nejlepší momenty spouji s našimi turné po zahraničí, například v Mexiku a v Číně a naše první dvě evropská tour před mnoha a mnoha lety. Většinou to byl jen „fucking pain in the ass“. To/Die/For je takový osamělý vlk, kterému zrovna moc lidí nepomohlo, takže si všechno musíme zařídit sami…, většinou to byla tvrdá práce a utrpení, ne jenom zábava. Občas přemýšlím, proč to sakra vlastně dělám, ale nakonec tvorba hudby vždycky zvítězí.
Vaše první a zatím poslední album dělí víc než patnáct let let. Co se podle tebe za posledních patnáct let změnilo u To/Die/For a na metalové scéně nejvíc a co naopak je stejné jako na začátku fungování To/Die/For?
Rozdíl je v tom, že lidé už nekupují desky a před lety chodilo na koncerty daleko víc lidí než dnes. Zdá se, že buď dneska všichni jsou stále na internetu, a nebo chtějí vidět jen veliká jména, jako je Metallica a tak dál… Také gothicko-rocková scéna je daleko klidnější, než na začátku roku 2000. A co je stále stejné? Hm, spousta kapel zní příliš podobně s jinými!
To/Die/For jsou kapelou, která má jedinečný sound a je vždy jednoznačně rozpoznatelná už od prvního alba. Měl jsi tuhle vizi už v době, kdy jste nahrávali vaši první desku a neměl jsi někdy chuť tvář kapely změnit? Nebo neměl jsi někdy chuť udělat sólové album?
Nikdy jsme neplánovali mít nějaký konkrétní sound, prostě jsme tomu nechali volný průběh a počkali, co přijde…, předpokládám, že to, co přichází, je naše přirozenost. Sound To/Die/For se prostě nějak objevil a dovolím si říct i sám o sobě, že také můj hlas je jedinečný, je snadné jej rozeznat a není zrovna jednoduché jej napodobit, někteří lidé ho nenávidí, někteří jej milují. To stejné je s našimi melodiemi, i ty jsou unikátní! Co se týká sólového alba, měl jsem v plánu ho udělat, ale nevím, jestli na to někdy dojde.
Ještě před To/Die/For jste nějaký čas hráli pod jménem Mary-Ann. Jak moc podobná byla tvorba Mary-Ann k tomu, co hrajete s To/Die For?
Před pár lety jsme odehráli dva koncerty jako Mary-Ann. Byla to zábava! Mary-Ann měli mnohem blíž k street rock´n´rollu, což To/Die/For nemají (smích). To je ten rozdíl.
Jednou z nejvýraznějších emocí ve vaší hudbě je melancholie a určitá vnitřní rozervanost. Potřebuješ pro tvorbu takovéhle muziky nějaké speciální podmínky nebo je ventilování podobných pocitů pro tebe „všední“ záležitost? O Finech se obecně říká, že jsou melancholičtí, myslíš, že na tvojí tvorbu má vliv i to, že pocházíš z Finska?
Já jsem velice melancholický člověk, a to zejména v zimním období, a někdy se mi stává, že i když se cítím dobře, tak stačí strašně málo, aby mě nějaká drobnost stáhla dolů. A když jsem v hluboké depresi, nedokážu vůbec psát hudbu. Zní to legračně, ale když se cítím velice dobře, tak potom můžu psát všechny ty melancholické věci! Když jsem depresivní, tak můžu poslouchat jen reggae nebo něco podobně veselého. Ano, Finsko je země, ve které je příliš mnoho sebevražd a zdá se, že tenhle druh melancholie prostě máme z nějakého důvodu v krvi. Ruská melancholie v hudbě je celkem podobná té finské.
Svého času jsi fungoval i v kapele Sundown Syndrom, jak to vypadá s touhle kapelou, je definitivně u ledu nebo ještě vyvíjíte nějakou aktivitu?
To byl jen krátkodobý projekt. Byla legrace spolupracovat s mými německými přáteli, ale… prostě to nějak vyšumělo! Ale nikdy neříkej nikdy…uvidíme, jestli se planety ještě někdy v budoucnu potkají v té správné pozici, abychom mohli dělat zase něco společně.
Po vydání alba „Wounds Wide Open“ jste si dali čtyřletou pauzu. Co se stalo, co jsi dělal celý ten dlouhý čas, věnoval ses hudbě? A co tě přivedlo k tomu znovu nastartovat To/Die/For?
Pamatuju si, když jsem v roce 2008 poslal textovku našemu kytaristovi Antzovi Talalovi, že končíme! Měl jsem toho dost! Naše turné po jižní Americe bylo zrušeno a díky tomu jsme se cítili dost mizerně. Odehráli jsme spoustu koncertů a náš životní styl byl velice rychlý. A taky si myslím, že naše mysl i těla možná potřebovala uzdravit se, načerpat sílu a chvíli klid. V té době jsem si myslel, že už se nikdy hudbě věnovat nebudu, takhle jsme v roce 2008 skončili s To/Die/For. Také jsem přesvědčen o tom, že v té době náš line-up úplně nevěřil v kapelu a společný duch nebyl úplně dobrý. Prostě „shit happens“…, ale už to je pryč a myslím, že od té doby jsme se uzdravili. V roce 2010 kluci se mnou začali mluvit ve stylu, hele, dal jsi dohromady To/Die/For, léta jsi dělal hudbu a nemůžeš to tak lehce hodit za hlavu, a to je ten nejjednodušší důvod, proč jsme zase v roce 2010 rozběhli To/Die/For.
Jsi jediný člen kapely, který zažil její začátky. V čem vidíš největší sílu aktuálního složení kapely oproti předchozím sestavám?
Z té sestavy, o které jsem mluvil v úvodu ještě Juppe Sutela hrál na našem prvním albu. Aktuálně nejsilnějším prvkem je fakt, že každý z nás chce hrát přesně tu známou To/Die/For hudbu a nikdo se nesnaží to měnit nějakým špatným rozhodnutím. Samozřejmě, že chceme tvořit vždycky něco nového, ale nechceme žádné změny naší cesty za jinou, … nejsem si jist, jestli rozumíte tomu, co myslím (smích)?
Máte venku svoje sedmé album „Cult“, můžeš přiblížit čtenářům, co je čeká na vaší nové desce? Dovedl bys vybrat jeden song, který tuhle desku nejlépe charakterizuje?
„Cult“ je jednoduché album. Není na něm nic zvláštního, dodělávané produkcí. Je to přímé a upřímné album. Na předchozích albech je hudba mnohovrstevná, ale u „Cult“ jsme chtěli hudbu udržet víc skutečnou. Je snadné ve studiu udělat mohutný sound, ale my jsme chtěli být rockovější, užít si to, a udělat upřímné album. Nepoužívali jsme tolik kláves, nějaké tam samozřejmě jsou, ale ne tak, jako na starších albech. Všechny skladby jsou dobé, je dobré hrát je naživo, fungují jako „motherfuck“! Ale když už bych měl vybírat, tak bych sáhl po „Screaming Beards“, „You“ a … „Unknown 3“.
Jedním z charakteristických prvků vašich desek je i použití stylově dost odlišných cover verzí, u kterých se nebojíte sáhnout třeba i do popu. Jaká kritéria používáte pro výběr skladeb, které předěláváte, máš ještě nějaký tip, který byste v budoucnosti chtěli zpracovat?
Já už jsem to řekl mockrát, že když jsme vybírali naše cover songy, že jsme to nemysleli vážně. Většinou je to je jen pro zábavu. Dělali jsme covery z nějakých disko songů, což je lepší výběr, než předělávat nějakou gothiku nebo jiný metalový song. Je to daleko zábavnější měnit takový song podle vlastního pohledu. Osobně bych chtěl udělat nějaký cover od Duran Duran!
Jaké jsou nejbližší plány kapely, co od vás můžeme čekat v dohledné době? Je reálné, že se To/Die/For někdy představí živě v České republice, jestli se nepletu, ještě jste u nás nehráli?
Hráli jsme u vás na turné s In Flames, Sentenced a Dark Tranquility v roce 2000 a jestli ještě někdy potom, na to si vážně nevzpomínám. Rádi bychom si u vás zahráli, ale to víc než na nás záleží na místních promotérech! Měli by nás kontaktovat! My v současnosti nemáme žádné velké plány. Nemůžeme pořádně plánovat, kde si zahrajeme, protože nemáme žádné manažery, kteří by nám pomohli, nemáme žádnou agenturu ani nikoho podobného. Takž nyní hrajeme jen na akcích, jejichž promotéři nás sami osloví. Je to smutné, ale pravdivé. Jsme kurva tak unavení z toho, že musíme všechno dělat sami, a že to všechno berte strašnou kupu času a energie, která pak nezbývá na to podstatné, tedy na HRANÍ MUZIKY. Ale budeme doufat, že najdeme novou nahrávací společnost, nějaká společnost, která v příštím roce vydá naše osmé album a nějaká dobrá agentura by byly víc než vítány.
Kolik času a energie investuješ do To/Die/For, máš čas věnovat se i něčemu jinému a je pro tebe odezva dostatečně naplňující? Je v současné době možné se prostřednictvím hudby, potažmo prostřednictvím úspěšné kapely ve Finsku uživit nebo musíš chodit do klasické práce?
Z naší kapely nedostáváme příliš mnoho peněz. Někteří z nás chodí do klasické každodenní práce. Osobně žiju tak jednoduše, jak jen to jde, takže nepotřebuju žádné velké peníze, takže nemám naštěstí v současné době žádné finanční problémy. Většinu peněz, které mám, používám na cestování, to je můj oblíbený koníček! Kdybych měl zůstat jen v jedné zemi a nemohl bych poznávat jiné kultury a setkávat se s jinými lidmi, tak bych se zabil! Prohlížení si téhle planety a setkávání se se spoustou nových lidí, to je koření mého života! To/Die/For někdy vyžaduje spoustu energie a samozřejmě, že to bere také i spoustu času.
Které z alb, které jsi v minulosti nahrával, považuješ za nejlepší a proč? A pustíš si někdy vaše desky i doma?
Doma naší muziku neposlouchám! Chci slyšet jen nové melodie ve své hlavě, ne věci, které jsme už udělali (smích). Obvykle, už když mícháme album, mám pocit, že je to pro mě příliš „staré“. Nejsem si jist tím, které album bych měl považovat za naše nejlepší, ale… jak možná víte, album „All Eternity“ se stalo různě po světě pro některé „kultovním albem gothického rocku“.., což je pro mě samozřejmě velká věc.
Kdo nebo co mělo největší vliv na tvoje rozhodnutí věnovat se hudbě?
Můj otec hrál doma hodně na klasickou kytaru, když jsem byl malý. Měli jsme doma i velice staré piáno, takže jsem každý den poslouchal spoustu muziky. Vzpomínám si, že jsem svou první píseň napsal, když mi bylo šest let. Byl to song o „starých lidech, kteří jsou tak hloupí“ (smích). Měl jsem pravdu… staří lidé ničí tuhle planetu a děti jsou nevinné! Potom, když mi bylo dvanáct, jsem měl svou první kapelu. V sedmnácti jsem odešel ze školy, protože jsem chtěl jenom hrát rock´n ´roll, nenáviděl jsem společnost, stejně tak jako nyní, protože jsem nemohl zvládnout ten zkurvený stres, který to vyžaduje a který to přináší. Pamatuju si, že jsem byl úplně šílený, abych mohl hrát se svojí kapelou, že když se někteří členové kapely chtěli po škole před zkouškou zastavit doma a používali důvody jako „potřebuju se doma nejdřív najíst“ , tak jsem je prostě domů nenechal jít (smích). Raději jsem udělal nějaké jídlo a přinesl ho do zkušebny, takže kluci prostě museli přijít a hrát ten zatracený rock´n´roll (smích)! Hudba je navždy v mém srdci a bez ní bych to nebyl já, nemohl bych existovat bez hudby. Taky musím říct, že celý vesmír, planeta Země a naše životy jsou úžasné, plné radosti, plné starostí, plné věcí, o kterých vůbec nic nevíme, a to mi dává důvod a nápady pro texty i hudbu. Miluju tuhle planetu a nenávidím, jak jí lidi ničí!
A tradiční závěr – je nějaká otázka, na kterou se Tě dosud nikdo z novinářů nezeptal a Ty by sis na ní přál odpovědět? ;-)
No, hmmmmmm… těžká otázka (smích). Záleží jakou náladu zrovna mám, jestli budeme mluvit o sexu, záchraně planety a nebo o duchovním životě (smích).
|
