George Lynch mi začíná připomínat Maxe Cavaleru. Ne tím, že by se snažil vypadat jako kříženec mezi Usámou bin Ladinem a pračlověkem, ne proto, že by na stará kolena otočil kormidlo až nějak do deathmetalových teritorií, ale proto, že poslední dobou také chrlí jednu desku za druhou. On se mu totiž podařil s loňskou „Sun Red Sun“ od svých domovských Lynch Mob, a pak s lednovým albem „Only To Rise“, které dal dohromady se zpěvákem Stryper Michaelem Sweetem, návrat do hitparád. A to pro muzikanta, který tam naposledy figuroval v polovině devadesátých let, ještě v řadách Dokken, musí být motivující jako hrom.
Jenže tady přichází ta paralela s Maxem Cavalerou, který rovněž v současné době trpí nadprodukcí desek, což ovšem jak u jednoho, tak u druhého jde na úkor kvality. Minulý měsíc George Lynch vydal pod svým jménem desku „Shadow Train“ (recenze vyšla 11. srpna). Skoro hodinu a půl dlouhou kolekci osmnácti skladeb, z nichž skoro polovina stála leda tak za starou belu (ovšem ta druhá půlka byla excelentní, to se musí nechat…). A teď je tu s albem „Rebel“, tentokráte pod hlavičkou Lynch Mob. Jaký to má smysl? To se asi všichni budou ptát marně, především proto, že „Rebel“ je průměrná nahrávka až hanba.
Jistě, jistě, Lynch na kytaru hrát umí, to snad opakuji v každé recenzi, když vydá desku, která není nic moc. To je jedno z pozitiv, které slyším i na „Rebel“, protože tentokrát se opět toho materiálu, který by byl zásadní a táhl album kupředu, podařilo dát dohromady zase nějak málo. Všechno totiž jede až moc hluboko v zaběhaných kolejích, a v porovnání s prvními dvěma deskami Lynch Mob „Wicked Sensation“ a „Lynch Mob“ ze začátku devadesátých let jsou skladby na tomto albu mnohem méně hitové, opotřebované a postrádající tolik potřebnou energii. A to i přesto, že se do kapely vrátil starý známý vokalista Oni Logan a desku s Lynchem nahrála skutečně výtečná rytmika v podobě jeho starého parťáka z Dokken Jeffa Pilsona (dnes Foreigner) a bubeníka Briana Tichyho (ex-Whitesnake, Ozzy Osbourne, atd.).
Ano, potěší nervní riff v „Between The Truth And A Lie“, který by se mohl řadit k těm klasickým Lynchovým, potěší asi i nejlepší skladba, závěrečná „War“, protože její refrén bude možná tak jediným, co si po poslechu této desky budete pamatovat. A pak potěší také baladická „The Ledge“, která se nese v jakémsi podivuhodném grungeovém odéru.
Ovšem nevím, nakolik je to styl, který by staří Lynchovi fanoušci chtěli slyšet. Zbytek desky jen jaksi prošumí kolem a nezanechá prakticky žádný dojem.
„Rebel“ splnila přesně ty obavy, jaké jsem před jejím vydáním měl, loňská „Sun Red Sun“ byla mnohem výživnějším kouskem. A teď Lynch zase plánuje projekt se zpěvákem funkrockových Fishbone Angelem Moorem. Přitom omezení aktivit by mu rozhodně prospělo.
|
