Rumunsko není na metalové mapě kdovíjak vyhledávanou destinací. Nechci tvrdit, že by bukurešťští power symfonici Invictus (páni, nápaditost při vymýšlení jména kapely zůstala za dveřmi, nepleťte s řadou jiných kapel) měli prostřednictvím svého eponymního debutového alba s tímhle tvrzením jakkoliv zahýbat, jejich hudba nijak nenabourává stylové mantinely, čerpá z již x-krát využitých obvyklých pramenů a tak jsou Invictus víceméně předpokládatelní, neobjevní a navíc kompozičně nepříliš obratní. Ale mají žolíka. Hlavní důvod, proč na Invictus vůbec zavést řeč, je zpěvandule Sanziana Niculae. Ta je se svojí velice interesantní barvou hlasu dominantním článkem kapely a se svojí pružností hlasivek, schopnými působit suverénně ve zpěvném melodickém pohupování či power kvaltování, stejně tak jako v šantánové rozšafnosti, popinové lehkosti, ale dokonce i v punkově nadrzlé jedovatosti je i středobodem veškerého dění.
Od vzniku kapely stačil Invictus pouhý jeden rok k vydání prvotiny. To je doba, která by mohla vést k myšlence na šití horkou jehlou, ale Invictus mají zjevně dost rozumu na to, aby, když už se nepouští do kdovíjak složitých kompozic, své skladby a desku samotnou zbytečně nenatahovali. Pokud bych chtěl hledat na téhle desce nedostatky, začal bych u bicích, které mají na první ucho velice dobrý zvuk i nakopávající energii, jenže dojíždějí na statičnost (je to takové buď anebo, jako by u Invictus měli u bicích na výběr jen ze dvou možností, buď energie nebo pestrost) a u již zmíněné skladatelské naivnosti. Invictus jsou – když už patří do ranku symfo kapel – i poměrně střídmí a střízliví (sem tam píšťalka, piáno, smyčce, ale vše v míře značně decentní) v načančanosti skladeb, decentně pašují do své hudby elektroniku a jejich melodie taky nepatří k těm nejrafinovanějším. Ale jak již řečeno, mají Sanzianu.
A tak je jejich recept jasný – jednoduchost, na jedné straně (je-li potřeba) maskovaná, na druhé straně (je-li potřeba) zvýrazněná zajímavým hlasem, který leccos dokáže zachránit a pozvednout. Jako třeba překrýt dost nešťastně primitivní klávesy a jednoduché riffování v „Conquer“, protože ta rafinovanost a špetka šantánové přezíravosti v refrénu je velmi podmanivá, a dělá z téhle skladby hodně chytlavou věc, v emotivní „Sorrow Of The Forsaken“, kde žhavé kytarové sólo a postupně rostoucí dramatičnost korunuje Sanziana bohatou paletou svého rejstříku, od smyslné hloubky až k plačtivým výškám, v kousavě dravé „Black Widow“ zahuštěné Sanzianinou nadrzlou oprásklostí, nebo v tvrdé „Unchain The Beast“, zvýrazněné její výbušností (kterou navíc zdůrazní i uštěkané sbory). A i jinak nezáživná titulní skladba (coby nejslabší článek kolekce) dostane díky zpěvu snesitelný rozměr.
Kdybych si chtěl hrát na vizionáře, tipnul bych si, že po Sanzianě (ono to ještě některé barvy bude chtít dopilovat a pak by to mohl být skutečně nářez) by jednou mohla sáhnout kapela nějakého většího jména. Pro Invictus by to nejspíš znamenalo klinickou smrt, neboť v tu chvíli by se svojí kompoziční naivitou a zjevně omezeným balíkem financí na bohatší produkci byli pouhým naháčem v trní obyčejného průměru. Anebo třeba ta trojka, která v současné době Invictus tvoří, se vypracuje, případně sežene vhodné parťáky k tomu, aby skutečně mohli být těmi „neporaženými“, jak tvrdí názvem alba i jménem desky. V tomhle kole jim to zásluhou Amazonky Sanziany docela vyšlo.
|
