Každá novinka těchto australských powermetláků znamená automatický důvod k oslavě, a to zejména pro konzervativní fanoušky žánru. Každý, kdo nefandí novotám a moderním hudebním trendům, může opět otvírat šampaňské, lahváče či kořalku, šestá řadovka protinožců s názvem „Cross Of Thorns“ zase přináší standardní a z klasických mantinelů kapely nevybočující dávku power-heavy metalu, takže nejzajímavější zprávou nakonec je, že v Black Majesty již dále nepůsobí český bicmen Pavel Konvalinka, jenž odešel ihned po nahrání aktuální fošny.
Úvodní položku s klišovitým názvem „Phoenix“ načne krátký orlí výkřik (že by vzdálený pozdrav nejslavnějšímu počinu německých Helloween?), po kterém následuje důvěrně známý zvuk kytar (opět se nahrávalo ve studiu Rolanda Grapowa), jež ve zdvojené síle vyluzují přímočarý melodický hodokvas. Má to dynamiku i švih, drobným problémem se však pro recenzenta stává variabilita slyšeného materiálu. Ta totiž nenabízí prostor pro nějaké košaté rozepsání, neb se víceméně pořád jede dle úzkostlivě daného mustru, z něhož je jediným určujícím východiskem míra chytlavosti a atraktivity hudebních tónů. A tak zde máme - jako pokaždé v minulosti - co do činění s několika parádními songy, ale také s řadou nikterak výjimečných a vcelku průměrných kompozic.
Do první kategorie patří již zmíněný úvodní nátisk, dále sedmička „Make Believe“ s příjemně šimravým kytarovým podkladem, vkusný cover „Out In The Fields“ z dílny Garyho Moorea, vrcholem se pak stává hned následující položka „Misery“, kterou zdobí spídový kvalt, jenž je ale jinak na desce využíván velmi poskrovnu, což je škoda, neb rychlé tempo jde Australanům jednoznačně nejlépe od všech zúčastněných končetin. Neoddělitelným copyrightem kapely samozřejmě zůstává zpěvák John Cavaliere, který si tentokrát moc hezky pohrává s některými vokálními linkami a – malinko paradoxně - dokazuje, že není nutné se za každou cenu cpát do vysokých poloh, neb ty nižší mu svědčí stejně dobře, ne-li lépe (viz zmíněný Mooreův cover či začátek osmičky „One Life“, kde John zní jako – vynikající! – zpěvák Christer Andresen z norských Kelidan).
A pak zde máme onu méně lichotivou sekci průměrnějších písní. Do ní musím šoupnout čtyřku „Crossroads“ či – v rámci Black Majesty - vyloženě tuctovou devítku „Emptiness Ideal“. Na druhou stranu je nutno dodat, že to, co Australané ztrácejí v chytlavosti některých pasáží (např. na refrénech by se dalo více zapracovat, mnoho jich po poslechu v alba v hlavě neuvízne), to dohánějí v epickém nádechu, příjemném patetismu, působivé gradaci, hlavně však v sólových partech, které se ve svých trylcích dotýkají samotného powermetalového Nebe. Ve výsledku je tak deska „Cross Of Thorns“ (jež je věnována zesnulému tvůrci všech pěti předešlých coverů kapely, Dirku Illingovi) nadprůměrným žánrovým počinem, na který jsme od této kapely již dávno zvyklí. Každý ať si rozhodne, zdali je to pro něj málo či mu to ke štěstí bohatě stačí.
|
