Izrael není zrovna zemí, jejíž kapely by vládly metalovým žebříčků. Však taky půvabná zpěvačka kapely Sensorium Ksenia Glonty tvrdí, že prosadit se na světové scéně bez cesty do Evropy nebo za velkou louži je pro tamní kapelu nemožné. Zda se takový úspěch podaří i Sensoriu je zatím ve hvězdách, ovšem že Ksenia tuhle myšlenku v hlavě nosí a že vším okolo své kapely a její debutové desky “The Art Of Living” naplno žije, vás přesvědčí v následujících řádcích.
Můžeš prosím krátce představit kapelu Sensorium a její členy? Vaše historie není příliš dlouhá, přesto se tě zeptám, který okamžik z vaší historie je pro tebe ten nejdůležitější?
Jsme Sensorium- operní-power metalová kapela z Izraele a aktuálně hrajeme v tomto složení - Ksenia Glonty – zpěv, Alexander Piavsky – klávesy, Michael Timoshko- sólová kytara, Anton Feldman - rytmická kytara, Gilad Bardo - baskytara, Nir Baruch - bicí. Jedním z našich nejlepších momentů, lépe řečeno období, pro nás byla práce na našem debutovém albu, od samotných přípravných prací, práce ve studiu, práce na samotné hudbě – kompozicích, orchestraci, vokálních linkách. Byla to velmi náročná, velmi zajímavá a nezapomenutelná práce. Měli jsme tu čest pracovat s mimořádně talentovaným hudebníkem, skladatelem a producentem - Erezem Yohananem (Amaseffer). Ten doslova vložil svou duši do téhle práce a udělal pro nás a naši hudbu strašně moc.
Nejste zdaleka jedinou kapelou, která užívá jméno Sensorium. Co pro vás tohle jméno symbolizuje a nemáte obavy, že by jednou mohlo dojít na tahanice ohledně tohoto jména?
No, v roce 2012, když Michael Timoshko oficiálně zakládal kapelu, navrhl tenhle název. Sensorium je oblast mozku, která je považována za místo, odpovědné za smysly a pocity. Všichni jsme se shodli na tom, že budeme užívat toto jméno. Chtěli jsme, aby naše hudba byla smyslná a emotivní, někdy romantická, někdy temná, smutná, veselá, rozzlobená, epická, dávající naději, umožňující posluchači přemýšlet nebo o něčem snít. Jinými slovy, snažíme se prostřednictvím naší hudby pokrýt veškeré spektrum emocí a pocitů. Pokud jde o problémy s copyrightem, v roce 2012 jsme nezjistili, že by existovala nějaká jiná kapela s názvem Sensorium, takže jsme to neřešili. Ty kapely, které dnes užívají stejné jméno, vznikaly ve stejné době jako my, a to jsme nemohli předvídat.
Spojuje vás i něco jiného než hudba, co na svých spoluhráčích nejvíc oceňuješ? Izrael není příliš velká země, je problém najít ty správné spoluhráče, se kterými můžeš dělat hudbu, potažmo metal? A jak se v Izraeli daří heavy metalu, máte silnou fanouškovskou podporu?
Michael Timoshko a Alexander Piavsky byli přátelé dávno před tím, než se kapela zformovala. Ostatní členové kapely se před připojením k Sensoriu neznali. Nyní, po třech letech existence kapely můžu říci, že jsme se stali přáteli. Spojuje nás především vášeň a láska k hudbě, k té, co sami děláme, ale i k hudbě obecně. Díky tomu přichází vážný a zodpovědný přístup k práci v kapele a to je hlavní klíč k úspěchu.
No, najít šest mladých lidí (v době, kdy jsme zakládali kapelu, nám všem bylo kolem 20 – 21 let), kteří budou schopni tvrdě pracovat na společném projektu o naplnění snu stát se slavnou metalovou kapelou, kterému budou muset obětovat spoustu času, energie a taky ne zrovna malou sumu peněz, to rozhodně nebyl snadný úkol. Být muzikant je dlouhodobá a vyčerpávající práce, u které nemáte vůbec žádnou záruku, že někdy budete mít úspěch a že hudbou vyděláte nějaké peníze na živobytí. Prostě prvních pár let jen investujete velké množství peněz do vlastního „snu“. Ne každý se s tím dokáže vypořádat, zvlášť, když jste mladý a na začátku svého samostatného života. Však už jsme kvůli tomu z různých důvodů vyměnili tři členy sestavy.
V Izraeli je mnoho talentovaných muzikantů, skladatelů i kapel, ale metal zde není příliš populární. Takže je to opravdu těžké, stát se známým bez toho, abys vycestoval například do Evropy nebo do USA. Asi se dá dokonce říct, že to je nemožné. Všechny slavné izraelské kapely začaly svou kariéru v zahraničí. V Izraeli máme nějakou podporu, ale nedá se říct, že by byla kdovíjak silná, power metal zde není příliš v oblibě. Většina podpory přichází ze zahraničí.
Jak bys charakterizovala hudbu, kterou hrají Sensorium. Co myslíš, že je nejsilnější stránkou vaší hudby?
Náš styl charakterizujeme jako operní power metal. Operní zpěv patří mezi nápadné a dominantní věci v naší hudbě. Hlavním cílem naší kapely je přinést posluchačům čerstvý power metalový sound, nikdy jsme netíhli čistě k k old school power metalu, naopak se snažíme, aby naše hudba a náš sound byly rozmanité. Chceme v našich písních přinášet zajímavé a překvapivé, neočekávané změny, chceme experimentovat s tempy, kompozicemi, orchestrací, chceme využívat vliv různých metalových stylů, ale přitom se chceme držet power metalu jako naší hlavní linie. A to bude snad i nejsilnější část naší hudby – rozmanitost.
Letos jste vydali album svoje první album „The Art Of Living“. Můžeš jej představit, jeho příběh a hudbu?
Album vyšlo letos v únoru. Obsahuje dvanáct skladeb a intro, které společně se závěrečnou titulní skladbou má stejný motiv, je to jako uzavření kruhu. Vybrali jsme si tuhle píseň jako ústřední melodii alba, protože pro nás charakterizuje to, co děláme, tedy tvorbu umění: celý proces komponování, psaní textů, společnou práci na harmoniích, melodiích, práci na našem outfitu, vystoupeních, coveru, a tak dále. A pro každého z nás je to životní výzva – hrát lépe, zlepšit se technicky a usilovat o to, abys byl lepší hudebník. A je to také výzva zkombinovat to s pracovním procesem i s veškerým osobním životem členů kapely. Tak jak to zpívala Tosca ve své slavné árii ve stejnojmenné Pucciniho opeře -"Vissi d'arte" – žila jsem pro umění. Takže žijeme pro umění, žijeme hudbou a naše životy jsou její součástí.
Text „The Art Of Living“, který napsal náš bývalý bubeník Yosef Bartov, vypráví o duchovních věcech, jako je hledání svého místa v životě, nalezení odpovědí na základní otázky, o strachu a obavách, které v životě máme a o naší schopnosti či neschopnosti vyrovnat se s nimi. Snaha žít v harmonii sám se sebou a s věcmi, které nás obklopují, být šťastný tím, kdo jste, to je vlastně také umění. Ne každý na tom pracuje, a proto ne každý může dosáhnout takové harmonie.
Jak probíhala tvorba alba „The Art Of Living“? Která z fází tvorby alba pro tebe byla nejnáročnější?
Všechny naše skladby, kromě intra, byly už na začátku nahrávání připravené a dostatečně ověřené, díky tomu, že jsme je hráli na různých koncertech a festivalech. Většinu základních nástrojových partů napsal Michael Timoshenko, některé písně napsal bývalý basák Edi Lemishov, bývalý kytarista Sergey Golikov a současný klávesák Alexander Piavsky, ale procesu tvorby písní se účastní všichni členové kapely. Každý se může zapojt, měnit a radit ve všem, co shledá využitelným. Texty jsem psala já, Michael Timoshko and Yosef Bartov.
Během předprodukce nám pomáhal a radil náš producent Erez Yohanan, došlo k upravení některých pasáží, přidali jsme nějaké nové prvky, efekty, melodie a tak. Když skladby dostaly definitivní podobu, vyrazili jsme do studia a začali s nahráváním. Musím říct, že to byla nejnáročnější část. Každý musel šlapat na 125%, aby byl výsledek co nejlepší. A někdy to bylo velice obtížné vybrat perfektní záznam. Ale mixování a mastering byly také náročné, každý má jiné uši, takže bylo někdy docela obtížné se shodnout. Ale… zvládli jsme to!
Jak jste spokojeni s tím, jak kritika hodnotí „The Art Of Living“ a jak jste s deskou spokojeni vy sami?
Většina zpětných vazeb a hodnocení, která dostáváme, jsou docela pozitivní. Ale vždycky, když něco děláš, dočkáš se i kritiky, takže přišla i ta. Někdy to byla docela zábava, protože lidi, kteří recenze psali, se v některých věcech úplně rozcházeli ve svých názorech. Pointa je ta, že každá recenze je subjektivní pohled člověka, který jí píše. Samozřejmě, kritika je pro nás jako muzikanty velice důležitá. Snažíme se z ní vzít to podstatné a zlepšit tak svoji práci. A pro zlepšení neexistují žádné limity!
Je to naše první album, první zkušenost z tvorby rozsáhlého díla, které chceme nabídnout masám. Samozřejmě, že nás potkala řada problémů, věci, které jsme nečekali nebo jsme o nich ani nevěděli, že můžou nastat. V průběhu natáčení jsme se toho hodně naučili, ale jak říkám, pořád je co zlepšovat. Obecně jsme velmi šťastní a spokojení s naší prací. Stálo to za každou minutu!
Které ze skladeb na albu nejvíc věříš, která je tvůj největší favorit?
To je velice těžká otázka, v kapele je šest členů a každý má svoje vlastní favority. Ale můžeme říct, že nejsilnější písně jsou „Haunting Verity“, „People of the Midnight Lands“ a „Surreal Nightmare“.
Jak moc důležité jsou pro vás obálky alb, co má symbolizovat ta aktuální?
Obálka je tváří alba, takže je pro nás velmi důležitá. Jak jsem vysvětlila, celá myšlenka názvu alba a jeho obsahu charakterizuje umění jako součást života a umění žít svůj život v harmonii s okolím. Obal alba v sobě zahrnuje obě části tohoto konceptu. Především popisuje akt tvorby umění – mladá žena maluje svůj vlastní portrét. A portrét ožívá. A zde přichází koncept práce na sobě samém s cílem stát se šťastným takovým, jakým jste, na celý život. Utváříš sám sebe, pracuješ na sobě celý život. „Kreslíš“ sám sebe, svou osobnost a celou dobu se stáváš lepším. A krůček po krůčku se ten nový „já“ stává součástí tebe, což je reprezentováno charakterem té nakreslené ženy. Ta pokládá svoji ruku na skutečnou ženu, tak, aby mohla vystoupit z portrétu a splynout s ní. To vše je duchovní a velmi intimní proces, probíhající pod rouškou noci na vlnách oceánu, který reprezentuje věčnost, cosi neznámého a obrovského.
Od vydání alba uběhl již nějaký čas, máte už nějaké nápady ohledně další desky?
No jasně, průběžně pracujeme na novém albu, několik písní už je hotových!
Jaké jsou nejbližší plány kapely, co od vás můžeme čekat v dohledné době? Je reálné, že se Sensorium někdy představí živě v České republice?
Po nalezení nového bubeníka plánujeme pracovat na novém materiálu, nějaká vystoupení na různých koncertech a festivalech a velice usilovně se snažíme o to, abychom mohli hrát v Evropě. Turné po Evropě je rozhodně jedním z našich největších přání. Pokud se nám to podaří, budeme rádi, když budeme moci vystoupit i v České republice!
Prozraď mi něco o sobě. Které kapely byly podstatné pro Tvůj hudební vývoj, pro Tvoje rozhodnutí věnovat se muzice? Co posloucháš v současné době?
Pokud jde o Sensorium, nejvíc nás ovlivnily kapely jako Dream Theater, Stratovarius, Blind Guardian, Nightwish, Epica. Pokud se budeme bavit osobně o mně, tak to nebude žádné překvapení. Kapela, která na mne měla největší vliv a způsobila, že jsem začala přemýšlet o prvních pěveckých lekcích, to byli Nightwish. To byl začátek. Metal jsem milovala ještě před tím, než jsem poznala Nightwish, byla jsem příznivcem Evanescence, Linking Park, Aria, Manowar. Ale Nightwish způsobily v mém životě zlom. Rozhodla jsem se začít zpívat. O tom, že bych se přidala k metalové kapele jsem začala uvažovat, když mi bylo devatenáct let. Má první zkušenost jako sólová zpěvačka v metalové kapele nebyla úspěšná, kapela se po roce a půl rozpadla. A tak jsem se v roce 2012 přidala k Sensoriu. Nyní začínám studovat na hudební fakultě akademie v Tel-Avivu v oddělení operního zpěvu, takže poslouchám spoustu klasické muziky - Rachmaninov, Chopin, Prokofiev, Bach, a tak dál, z metalových kapel Rammstein, Battle Beast, Trees of Eternity, In This Moment, Type O Negative, Stone Sour.
Jaké máš se Sensorium ambice?
To také nebude nic překvapujícího. Proslavit se po světě, absolvovat turné v různých zemích s velkou a slavnou kapelou, představit se na těch nejvýznamnějších festivalech a pracovat s největšími labely.
A tradiční závěr – je nějaká otázka, na kterou se Tě dosud nikdo z novnářů nezeptal a Ty by sis na ní přála odpovědět? ;-)
Už jsem toho napovídala spoustu, tvoje otázky se dotkly spousty oblastí aktivit naší kapely, takže díky moc za tenhle rozhovoru, za pozornost a za podporu naší kapely!
|
