V nepříliš dlouhém promo materiálu o slovinské kapele Zaria se hned čtyřikrát objevuje slovo originální. Připustíme-li fakt, že propojení folk metalu (byť poměrně syntetického) a gothic metalu (pro který je odrazovým můstkem zejména vysoký vokál Inez Osiny) zas tak ohranou písničkou není, na jedno užití Zaria nárok mají. V dalších případech však už jde o čirou troufalost, nemluvě o tom, že i užití pojmu metal (nene, lehounce přibroušené kytary všechno nezachrání) je docela na hraně.
Debutová deska „Po poti življenja“, vydaná na sklonku loňského roku postupně nasbírá (tu větší, tu menší) mínusy prakticky na každé položce. Folk metal? Živé píšťalky (opět Inez Osina) fungují jako taková krabička poslední záchrany, a jsou prakticky tím nejzásadnějším hybatelem děje. Sem tam zazní housle (hostující Ana Novak) či harmonika (hledat za těmito tóny bude spíš potřeba černobílé klapky, či jinou umělohmotnou výpomoc), ale atmosféru zrovna moc vybudovat nedokáží, a když dostane prostor i sluníčkově projasněný odér Jadranu a jeho neškodně pohodových melodií, je to docela Šlágr. Symfonické sklony pak stojí čistě ne vždy úplně jistém Inezině výškaření, zde už samohrajky nemají potřebu hudbu kapely kdovíjak rozkošatět. A i když Inez není vždy úplně pevná v kramflecích, přece jen dokáže dodat skladbám Zarii alespoň nějaký chuťový ocas, na rozdíl od sterilního mužského parťáka (kdo má mužské vokální party na desce na svědomí je poměrně obtížné vyčuchat). A nemluvě o tom, že měkkoulinká slovinština (i tady byl prostor pro folkové aróma, leč neděje se) umocňuje pocit jakési celkové vlažnosti. Celkové spojení dvou výše uvedených stylů je takové půl napůl, ničím neohromí, ale alespoň nedrhne.
Kdovíjak oslnivé nejsou ani hudební nápady kapely. Dokážu si představit, že naživo musí fungovat nekomplikovaný pochodový motiv a až pompézně budovatelsky rozjásaný popěvek „Divja Jaga“, v obýváku je však tažen k zemi sterilním mužským zpěvem a dokonale průhlednou halekačkovou podbízivostí (byť dostat do ní špetku agrese, ksichtu a života, určité ambice by tahle píseň mohla mít). Asi nejsilnější okamžik přijde v momentě, kdy Zaria totálně rezignuje na folk (což může být u převážně folk metalové kapely docela průšvih, tak aspoň že se ozvou housle …) a vsadí na éterický zpěvný a atmosféricky přitažlivý motiv (čímž se stane standardní gothickou kapelou) v „Nov začátek“.
Možná tohle by byla pro Zariu cesta. A chcete-li naopak největší kontrast, zkuste víc než opatrnou a mdlou „Moč brez imena“ s (opět) sterilním mužským vokálem, který chvílemi dokáže do bezvýraznosti stáhnout i Inez, či „Na odprto morje“, která svým harmonikovým motivem svádí k tomu, že by mohlo jít o skočnou pijáckou divočinu, leč vokalisté dokáží i tenhle kousek odalkoholovět, zjadranit a emotivně utlumit.
Celkové hodnocení je strašně jednoduché. Jelikož Zaria v promo materiálu avizují, že by se jednou mohli vrátit do studia, příznivce metalu může hřát pomyšlení, že i bez „Po poti življenja“ mají bezpočet možností sáhnout po něčem záživnějším a pokud na novinku dojde, že slabší už to nejspíš nebude.
|
