„Byli jsme ta nejhorší kapelou, jakou kdy Bůh stvořil. A možná to ani nebyl Bůh…“ Jak se říká, neber jméno boží do huby nadarmo. Blackie Lawless to už dnes ví, protože mezi tímto výrokem a současností leží dobrých třicet let. Za tu dobu si ikonický frontman a jediný původní člen kultovních W.A.S.P. prošel mnoha proměnami, které nakonec vedly k tomu, že se z čertíka z krabičky, který bouří oplzlým sloganem „Animal (Fuck Like A Beast)“ stal zapřisáhlý křesťan, jenž si po večerech nelistuje pornočasopisy, ale Biblí. A právě Písmo svaté se, stejně jako v případě minulé, šest let staré desky „Babylon“, stalo největší inspirací pro novinku, příznačně nazvanou „Golgotha“.
Zatímco po stránce textové si jsou „Babylon“ a „Golgotha“ blízké, po stránce hudební je to trochu jinak. Samozřejmě, že je to pořád ten starý známý Blackie se svým ostře řezavým hlasem a paletou rock n´rollových riffů, a zatímco minulá deska se hudebně spíše vracela do doby prvních dvou alb, čili k nespoutanému rock n´rollu, novinka je mnohem více přemýšlivější, filozofičtější a odkazuje na období „Headless Children“ a „The Crimson Idol“, které je možná tím nejlepším za celou více než třicetiletou kariéru W.A.S.P.
„Golgotha“ je typickou deskou W.A.S.P. Typickou deskou silných W.A.S.P., protože, ruku na srdce, ne vždy se Lawlessovi a jeho partě podařilo vydat album, pro které by se hned muselo sahat k absolutnímu hodnocení. Spíše naopak. Už v osmdesátých letech, kdy byla tahle kapela asi nejsilnější, trochu zaškobrtla se slabším dílem „Inside The Electric Circus“, ovšem to pravé vyčerpání a tak trochu se dá říct i bída, přišla začátkem milenia s deskami „The Unholy Terror“, „Dying For The World“ a dvěma megalomanskými díly „The Neon God“. Ale dnes už je krize, která na W.A.S.P. dolehla s těmito alby, zažehnána.
I když už W.A.S.P. nejsou tou kapelou, která provokuje s „I Wanna Be Somebody“ a „L.O.V.E. Machine“, jejich hudba stojí stále na tom samém, jako před třiceti lety. Jen je více variabilní, rozvíjí se a dostává se jí skoro až netušených možností a proto se posluchač dočká sice jen devíti skladeb, ovšem řádně dlouhých, propracovaných a vyšperkovaných nepřebernými kytarovými sóly a rytmickými zvraty. Dojde samozřejmě i na hitové momenty, které stojí spíše na začátku alba a to u úvodní dvojice „Scream“ a „Last Runaway“, které jsou, určitě ne náhodou, těmi nejsvižnějšími kousky.
Ale „Golgotha“ není albem, které by stálo na jedné, dvou skladbách. Je to vzácně vyrovnaná kolekce, kde do detailu pasují i dvě balady. První z nich „Miss You“ sice svým úvodem připomene „The End“ od The Doors, ale je spíše komerčnějším kouskem se silným refrénem a kaskádovými kytarovými sóly Douga Blaira, které jsou jednou z největších ozdob alba. Druhý pomalý kousek, titulní „Golgotha“ je spíše skladbou dramatického ražení s nostalgickou náladou. I když se sice druhé „Hold On To Your Heart“ nekoná, obě balady jsou velice, velice kvalitní záležitosti. Ostatně, to se dá říct o všech zbylých skladbách, protože deska svou kvalitu neztrácí ani v okamžiku, kdy přijdou maličko nevýraznější kusy „Eyes Of My Maker“ a „Hero Of The World“.
Nechybělo moc a skoro bylo dosaženo mety „Headless Children“ a „The Crimson Idol“. Ano, natolik kvalitní „Golgotha“ je. Na albu je slyšet, že si Blackie s ním dal práci a že šestiletá pauza mezi novinkou a minulou „Babylon“ kapele jen prospěla. Když se tak probírám diskografií této kapely, tak nějak nemůžu přijít na to, která jiná deska než „Golgotha“ by z těch, které vyšly po roce 1992, byla silnější.
|
