Otázka, co dnes dělá Bernie Tormé, irský kytarista, který na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let působil jako opora doprovodné kapely tehdejšího odpadlíka z Deep Purple Iana Gillana, je zodpovězena. Tomuto hudebníkovi se štěstí po celou jeho kariéru vyhýbalo, přestože koncem sedmdesátých let platil za jednoho z nejlepších hráčů ve svém ranku. Právě proto tehdy uvízl v Gillanových sítích a s legendárním frontmanem nahrál tři jeho nejlepší alba „Mr. Universe“, „Glory Road“ a „Future Shock“. Po skončení této spolupráce měl dokonce nahradit tragicky zesnulého Randyho Rhoadse v kapele Ozzyho Osbournea, jenže po několika koncertech spolupráce přestala fungovat.
Od té doby to s kariérou tohoto kytaristy začalo jít z kopce. Jeho kapela Tormé, kde se spojil se zpěvákem Philem Lewisem (to bylo v mezidobí, kdy už nefungovali Girl a Lewis ještě nenastoupil k L.A. Guns) nesplnila očekávání a obě jejich alba nelze považovat za úspěšná. Následná kooperace Tormého, zpěváka Twisted Sister Dee Snidera a bývalého bubeníka Iron Maiden Clivea Burra v projektu Desperado už dopadla tragicky. Jejich album „Bloodied, But Unbowed“ firma odmítla vydat (vyšlo až v roce 1996) a kapela byla v troskách. „Tenkrát jsem byl pomočující se feťák a alkoholik, který nebyl schopen ani vyvenčit psa,“ zhodnotil přelom osmdesátých a devadesátých let Dee Snider, čímž objasnil, proč šli Desperado do kytek.
Dnes už Tormé nehraje ve velkých halách, na což byl zvyklý s Gillanem nebo ze svého epizodního působení u Ozzyho Osbournea. Dnes jeho jméno zapadává prachem a jeho dvě comebackové desky, loňská „Flowers And Dirt“ a aktuální „Blackheart“ jsou jen undergroundovou záležitostí, která zajímá hrstku zasvěcených, kteří vědí, co jméno tohohle Ira znamenalo. Popravdě řečeno, s materiálem, který „Blackheart“ obsahuje, se ani o žádném nastartování druhdy hvězdné kariéry mluvit nedá. Ne, Tormé nepřestal umět hrát, to je věc, co se nezapomíná, ale novinka opět připomíná fakt, že tento kytarista byl vždy mnohem lepší interpret než skladatel.
Deska od výborného kytaristy, průměrného zpěváka a mizerného skladatele. Ano, přesně tak by se dal charakterizovat materiál „Blackheart“. Touto větou je vyřčeno naprosto vše, protože Tormé celou dobu předvádí slušné riffy, dobrá kytarová sóla, která ovšem doprovází po čertech nevýrazným deklamujícím zpěvem a utápí v místy až bolestné skladatelské nemohoucnosti. Za typický příklad tohoto může sloužit příšerná grungem načichlá dvojice skladeb „Flow“ a „Into The Sun“. V tu chvíli si ťukáte na čelo, do čeho se to ten starý vlk, který letos oslavil třiašedesátiny, pustil.
Ovšem pořád není tak zle. V konečném výsledku není špatná úvodní „Golden Pig“, která místy může připomenout „Cold Sweat“ od Thin Lizzy. Trochu může zaujmout balada „Miles To Babylon“ nebo svižnější kousek „Pain Song“.
Ale všechno jsou to jen drobečky po hostině minulých let. Deska působí utahaně, bez energie a ani Tormého hra ji ne a ne vystrčit ven z průměru. Navíc chybí jakákoliv produkce, jenž by kytaristu klepla přes prsty ve skutečně špatných chvílích. Proto i v roce 2015 bylo to nejzajímavější, co lze z dílny tohoto hudebníka slyšet, vyřčeno před více než třiceti lety.
|
