HIBRIA - Hibria
Jedna z nejznámějších brazilských kapel letos vydala jubilejní pátou studiovku. Osobně jsem vítal zejména první dvě desky, které byly atraktivní heavy-powermetalovou jízdou, jež ale na následných počinech celkem nepochopitelně zpomalila a hlavně v ní začaly kvasit nepříjemné pocity nudy. K novince jsem proto přistupoval s minimálním očekáváním, a tak nejsem výsledkem zklamán, přestože její obsah zase mnoho důvodů k radosti nenabízí. Brazilci navíc ještě více ustoupili původní metalové podstatě a do své aktuální tvorby vpustili vlivy jako groove, orchestrální pasáže nebo estrádní funky muziku (viz songy „Pain“ nebo „Ashamed“). Takovou aktivitu je možné vítat coby zajímavé zpestření, kdyby ovšem celá švanda našla opodstatnění a návaznost v dalším hudebním dění. Zde to však působí prvoplánově, uměle, jakoby autoři neměli jasně danou tvůrčí vizi a sami nevěděli kudy kam. A tak se dočkáme šlapavých metalových kusů, které ve svých fragmentech připomenou dynamický náboj prvních alb kapely (skladby „Tightrope“, „Church“ a „Words“), na druhou stranu zaslechneme také šedivě se táhnoucí položky, kde absence prvotní energie doléhá s největší silou (zejména devítka „Fame“). Současná Hibria se nachází v kvalitativně rozpolceném stadiu, kdy dokáže stejně tak zaujmout jako nudit. Velkým žolíkem každopádně zůstává zpěvák Iuri Sanson, jehož volátko oplývá mohutným a hlavně atraktivním nábojem, za který by mnoho jiných uskupení platilo zlatem. Už jen díky němu stojí každé album Brazilců za poslech, a kdo ví, možná si na eponymní novince najdete i některé další důvody k jeho oblibě. Za pokus každopádně stojí.
5/10
YouTube ukázka - Tightrope
MAYA - The Prophecy Is Broken
Debut italské party Maya vychází pod hlavičkou výtečného labelu Underground Symphony. S albem „The Prophecy Is Broken“ se zároveň přesouváme k progresivnější žánrové linii, jde však o prog lineární, nepříliš komplikovaný a v každém momentu příjemně poslechový. Maya dlouho nemohla najít vhodného zpěváka, na chvíli dokonce angažovala pěnici Danielu Abate (Nightglow), která v kapele setrvala zhruba rok, přičemž stihla napsat veškeré texty. Zpěvák Marco Sivo nastoupil již do rozjetého vlaku a nutno dodat, že s tímto novým pasažérem se kvalita jízdy velmi zvýšila. Pro Marca není problémem žádná hlasová poloha, bezpečně se cítí jak v nižších, tak v (pro mé uši) příjemně vysokých končinách (např. song „Strangers“). Proto je možná škoda, že Marco byl v kapele jen jako host a současným zpěvákem už je zase někdo jiný (konkrétně jistý Amerigo Vitiello). Důležitým činitelem při tvorbě devíti debutových skladeb se ukázalo i angažování mladého klávesáka Daniele Chierichettiho, který vnesl do tónů jemný symfonický element (největším vzorem je mu ostatně Tuomas Holopainen). Autoři si své písně hýčkají, nikam je necpou a k cíli je vedou buď v poklidném až vláčném tempu („Kukulkan“) nebo v hardrockové noblese („Treasure World“, „The Prophecy Is Broken“). Protože jsou však hlavní body soustředěny do refrénů, uvítal bych o něco vyšší chytlavost těchto partů. Lepší péči by snesla i zvuková produkce z dílny Alessandra Del Vecchia, její menší důraznost ubrala z hudební zábavy nejméně půl bodu. I tak jde o příjemné překvapení, jedno z mnoha, které v posledních letech přinesla hudební paleta prosluněné Itálie.
6/10
YouTube ukázka - The Day After
UNLEASH THE ARCHERS - Time Stands Still
I Kanaďané Unleash The Archers ve své hudbě škrtají o další žánry, např. o melodický death, ovšem jen okrajově (nejčastěji formou harshe a blast beatů) a jinak tomu ani být nemůže, neb ženský zpěv Brittney Slayes je čistý, velmi líbivý a v přínosu pro kapelu znamená to samé, jako Iuri Sanson pro Hibrii. To ale neznamená, že Brittney neumí na své posluchače zvysoka zaječet a v takovém okamžiku pak silně připomíná Lucii Bílou (vždy si vybavím arakainovský song „Cornouto“), což samozřejmě myslím jako poklonu. Pokud se hudby týká, ta frčí na jednoznačný metalový efekt a v podstatě tak znamená přímý protipól výše hodnocené Mayi. Nelze však říct, že by na tom byli Kanaďané lépe s chytlavostí, i jim totiž schází silné motivy, které uvíznou v hlavě na dlouhou dobu a nutí nás pouštět si desku pořád dokola. Ta navíc trvá celou hodinu, což je na podobnou, autorsky nepříliš variabilní hudbu, vskutku mnoho. Právě z toho důvodu má větší náboj první půlka díla, kde kapela ještě dokáže bavit správně načasovaným zrychlením, bodomovsky nadupanou rytmikou i nějakým tím výrazně melodickým motivem. Unleash The Archers přikvačí i - po vzoru takových Battle Beast – s dřevnatým metalovým patosem („Taste Your Metal“), ale protože se tak stane teprve v páté skladbě, pořád je to ještě na pohodu. Postupem času se ale celá kanadská párty začne nebezpečně přibližovat k bodu mrazu, a třeba závěrečné duo písní „Going Down Fighting“ a „Time Stands Still“ je už málem k nepřežití. Mé doporučení tak platí hlavně pro první polovinu nahrávky.
6/10
YouTube ukázka - Tonight We Ride
|
