Když to posledně byli nemrtví jednorožci, proč by to tentokrát nemohli být vesmírný král goblinů a astrální trpaslíci z Aberdeenu. Gloryhammer, za kterými stojí Chris Bowes z Alestorm, a na které bylo od začátku nahlíženo jako na takový sranda-projekt, nabírají od vydání prvního alba fanoušky závratnou rychlostí a kvalitou své tvorby ukazují prostředníček velké spoustě epických symfo kapel, které se berou smrtelně vážně. Na novém albu nás Bowes a spol. zavedou do „daleké budoucnosti roku 1992“, abychom se setkali s hrdinou Angusem McFifem XIII., princem galaktického impéria Fife (heroické skutky jeho předka si jistě všichni pamatujeme z debutového alba). Tentokrát bude se svým mocným astrálním kladivem bojovat proti zlu ve vesmíru.
Pokud se vám zdá nástin příběhu šílený, přečtěte si texty. Ve výsledku je to ještě šílenější. Ano, samozřejmě že je to parodie na všechny ty heroické příběhy a fantastické světy, které kapely v žánru používají. Je ale potřeba zdůraznit, že ve většině případů (snad jen mimo skladby „Universe on Fire“) se toto parodování týká výhradně textové části. Hudba samotná je složena naprosto seriózně a je plná ambiciózních nápadů. Navíc, zpěvák Thomas Winkler je opět naprosto fenomenální. Opravdu jsem si oblíbila jak jeho styl zpěvu, tak barvu jeho hlasu.
Album je bez debat po okraj naplněné silnými a zábavnými skladbami. Vysokou laťku nasazuje už intro „Infernus ad Astra“, následované speedovým nářezem „Rise of the Chaos Wizards“ s krásně klenutým refrénem a úžasnými bicími Bena Turka. Třetí v pořadí „Legend of the Astral Hammer“ má tak návykový sborový refrén, že se vám bude honit v hlavě i ve spánku. Je opravdu těžké si s touhle skladbou nezpívat nahlas. Je to také kousek, který nese nejvýraznější stopy Chrisovy domácí kapely, což v tomto případě vůbec není na škodu. Následující dvě skladby se dají asi nejlépe charakterizovat tak, že by klidně mohly být velkými hity od slavnějších kapel. Kdyby byla „Goblin King of the Darkstorm Galaxy“ skladbou od Rhapsody, nemuseli by se za ni stydět ani v době své největší slávy. Naopak by pravděpodobně patřila k jejich nejlepším. „The Hollywood Hootsman“ působí se svými mužnými heroickými sbory trochu jako parodie na Manowar. Velmi povedená, nutno dodat. Nejvíc z celé desky rozhodně vyčnívá „Universe on Fire“ a já trvám na tom, že je to nejlepší disco metalová skladba, co kdy byla napsána. Ne, vážně, ta melodie se k vám přisaje jako facehugger z Vetřelce a bude vám v hlavě strašit tak dlouho, dokud se z toho nezblázníte.
Jediná skladba, která mi přijde slabší, je „Heroes (of Dundee)“, ale nad tím se dá, s ohledem na ty ostatní, jednoduše mávnout rukou. Obzvlášť, když to okamžitě napraví následující epická, téměř desetiminutová „Apocalypse 1992“, plná střídajících se nálad a nacpaná skladatelskými nápady. Zde také přichází vyvrcholení celého příběhu a my se dozvíme, že jediný způsob, jak zachránit celou galaxii, je zničit Zemi. Prostě smůla.
Ostatně, jak stojí v bookletu alba: „Při nahrávání tohoto alba nebylo ublíženo žádnému jednorožci. Ovšem, 5448 miliard lidí utrpělo zranění neslučitelná se životem při zničení Země během skladby číslo 10. Byl to nešťastný vedlejší účinek, za který se velice omlouváme.“
Krátká stopáž kolem vás jenom profrčí a vy se přistihnete, že u alba nadšeně paříte s úsměvem na tváři, aniž byste měli to nejmenší tušení, proč vás to baví TAK MOC. Měla jsem pocit, že působením téhle hudby jsem se vrátila dobrých dvanáct let zpátky, kdy jsem byla bezmezně nadšená z každé nové dobré desky. A kde se to v kapele bere? Proč je to tak zatraceně zábavné? Vyjma očividné hudební kvality, bez které by to samozřejmě nešlo, se nabízí v podstatě jednoduchá odpověď. Kapela se nebere vážně, dělá přesně to, co ji baví a co se jim zachce a všechna ta legrace, kterou si u toho užijí, skrz hudbu nakazí posluchače. Přidejte k tomu, že kapela je naprosto fenomenální naživo a chtě nechtě z toho vychází, že pokud Gloryhammer současnou laťku udrží, mají do budoucna mnohem větší potenciál, než Alestorm. Kdo by to byl řekl.
|
