Rok 1986 byl nejen ve znamení přelomové desky „Reign in Blood“, ale také turné, nazvaného Reign in Pain, které jeli Slayer s Overkill a Malice. V těchto dnech začíná původ všech budoucích neshod mezi bubeníkem Davem Lombardem a zbytkem kapely. Přestože skupina téměř nonstop koncertovala a vydávala desky, Lombardo neměl na zaplacení nájmu. Situace se vyhrotila a uznávaný bubeník odešel z kapely. Náhradou byl na pár koncertů Tony Scaglione z Whiplash, ale všichni věděli, že bez mašiny Davea to nemá cenu. Producent Rick Rubin Lombarda uháněl co druhý den, až ten nakonec svolil hlavně díky své novomanželce. Kapela si oddychla a začala společně připravovat materiál na další desku.
Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Toto přísloví si členové vzali za své a ani se nepokoušeli přijít se stejným receptem, jako u předchozího kusu. Navíc na „Reign in Blood“ se pělo spousta chvály a kapele se dostala zasloužená pozornost, čili by bylo neskutečně riskantní se snažit o zopakování toho samého. Slayer naopak věděli, že musí přijít s něčím jiným, a tak se zrodilo „South of Heaven“. Úvodní titulní song dává tušit, že album bude atmosférou někde jinde. Melodičtější Arayův zpěv, spousta ikonických vyhrávek v pomalém tempu a techničtější bicí dávaly tušit, že tady se žádný ani ne půlhodinový uragán konat nebude. Skupina si tímto albem zkompletovala své „know-how“ a k agresivním riffům a zběsilé dvojšlapce přidala kus pořádné atmosféry díky jasně rozpoznatelným vyhrávkám a melodičtějším pasážím. Přitom reakce bezprostředně po vydání nebyly nikterak úžasné. Nová tvář Slayer byla často brána se smíšenými pocity a až čas ukázal, že tento směr zapadnul do vývoje kapely a udělal z ní plnohodnotný soubor, který umí jak rychlý thrash, tak i pomalé atmosférické písně.
„South of Heaven“ či „Mandatory Suicide“, tedy stálice koncertního setlistu, netřeba dlouze představovat. Právě tato dvojice písní určila druhou, zádumčivější a atmosféričtější, slayerovskou tvář. Pro úplnost je potřeba zmínit ještě závěrečnou „Spill the Blood“ a hlavně tvrdě opomíjenou „Live Undead“ s vynikající prací kytar a mrazivými slokami. Slayer ovšem umí i zatopit pořádně pod kotlem, což dokazuje např. „Silent Scream“ nebo „Ghosts of War“. Jedinou vadou na kráse je zakomponování coveru od Judas Priest. „Dissident Aggressor“ totiž do celkové nálady alba vůbec nezapadá a kazí tím jinak velmi dobrý dojem. Dalšími neduhy může být nezvyklý Arayův zpěv v různých částech písní (sloky v „Behind the Crooked Cross“) nebo třeba začáteční „hopsavý“ riff v „Cleanse the Soul“. To jsou ovšem jen nepatrné drobnosti na celku - nejvíc zamrzí onen nepochopitelně zvolený a umístěný cover.
„South of Heaven“ funguje jako kontrast k „Reign in Blood“ krásně a je přirozené, že posluchači se s mírným žánrovým odklonem museli nejprve srovnat. Čas ovšem ukázal, že dospělejší produkce, stavějící na atmosféře, má taky co nabídnout a přilákala další okruh metalových fandů. Zvlášť, když se jedná opět o silný materiál a nadčasové songy, jež pracují jak s novými postupy, tak inovují i ty staré a osvědčené. Album je v nynějším kontextu chápáno jako nový start, který přinesl svěží vítr a zasadil mezi dvouminutové rychlé riffařiny přemýšlivé melodické pasáže a trademarkové vyhrávky. Slayer se tímto albem představili v plné skladatelské síle.
|
