Deska „Ancient Evil“ je v pořadí sedmou řadovkou Amíků Cage. Nejde ale o zcela typický US power, ve kterém tradiční evropský posluchač zpravidla nenachází příliš atraktivních momentů a tedy ani důvodů k jeho oblibě. Kořenová esence hudby této kapely umně míchá jak domovské, tak původní žánrové prvky starého kontinentu, a to zejména britského heavy metalu, který se nám připomene nejen v syrové stavbě riffů, ale i ve zpěvu Seana Pecka, jenž zejména ve vysokých polohách připomíná Bruce Dickinsona.
Peck totiž zvládá několik oktáv, takže je pro každou kapelu, v níž pěje, jasným žolíkem (vedle Cage jde ještě o smečky Death Dealer, Warrior, nebo jej využilo duo Denner/Shermann na svém aktuálním EP „Satan´s Tomb“). Na fošně „Ancient Evil“ si také rád a velmi často zaječí (vzpomeňte si na Rippera Owense a asociačně budete doma) a vůbec bych se nedivil, kdyby se nějaké starověké zlo v takových chvílích začalo probouzet ze spaní. Stejně impozantní je sytý sound, který dodává výbušnému, burácejícímu a údernému heavy-power metalu zabijácký náboj. Může se tak snadno stát, že vás samotný úvod desky ve své intenzitě donutí k nečekanému úžasu. Skutečně, něco tak sugestivně masakrálního se jen tak neslyší, osobně jsem si vzpomněl jenom na Němce Squealer, kteří mě podobným způsobem smetli úvodním nátiskem „Friends For Life“ na zápisu „The Prophecy“ (1999). K tomu si připočtěme epicky laděné dvojzpěvy, dynamické sólo ("Behind the Walls of Newgate") nebo příjemně vypjatý refrén ("The Procedure") a jeden by v tu chvíli řekl, že zde snad půjde o vrcholné album roku. Jenže do cesty takového lichotivého soudu se nakonec postaví několik zásadních překážek.
On už pohled na počet skladeb a celkovou stopáž nevěštil nic dobrého. Devatenáct kusů, rozvrstvených na ploše pětasedmdesáti minut, to vyznívá strašidelně i bez přídavku hororového konceptu, kterým album disponuje. Ten vymyslel sám Sean Peck, třeba tedy dlouhá hrací doba najde své opodstatnění, napadlo mě původně. To se ale nepotvrdilo. Metalový majestát úvodních skladeb je sice strhující, nicméně se zároveň pohybuje v ne příliš variabilním autorském prostoru. Díky síle slyšeného zůstává posluchač v pohodě zhruba do pátého šestého songu a nic moc neřeší. Pak to začne být lehce podezřelé a nejpozději u patnáctky „Sinister Six“ už je všeho opravdu příliš. Velmi podobné riffy náhle nebaví, nudit začne dokonce i neustálé Peckovo ječení. Muzikanti se sice tu a tam snaží onu smršť vymanit ze své jednolitosti krátkou mezihrou či mluvenou vsuvkou (hlavní charakter příběhu zde ztvárnil Blaze Bayley), na celkové odlehčení to má ale mizivý vliv. Ve výsledku jsme tak svědky ojedinělého důkazu, kdy se o albu dá říct, že je schopno stejnou měrou zaujmout jako odpudit. Recept je jednoduchý, nepouštějte si jej na jeden zátah, pak se potřebný efekt zcela jistě dostaví. Jako recenzent musím na celé dílo nahlížet komplexně, známka je však v tomto případě značně zavádějící a doporučení nutnosti vlastního poslechu silnější, než kdy jindy.
|
