Tahle parta opravdu nezahálí. Již šest let u ní platí pravidlo „co rok, to deska“, přičemž loni přibyl do diskografie kapely již dvanáctý příspěvek s názvem „Under The Force Of Courage“. Je asi jasné, že v tak krátkém období nedojde k nějakým zásadním žánrovým změnám, naopak, Japonci jedou pořád ve stejných kolejích, a tak si na své přijdou hlavně jejich fanoušci. Jak už to ale u této kapely bývá, novinka krom standardně odvedeného řemesla nabídne také několik kromobyčejně vyvedených položek, které by mohly zaujmout i daleko širší metalovou obec.
Samozřejmě vám nesmí jít proti srsti japonský zpěv. Na aktuální fošně sice opět probíhá tradiční mix mateřštiny s angličtinou, nicméně výslovnost (jinak velmi charismatického!) Masatoshi Ona není tak brilantní, aby byly přechody mezi oběma jazyky jasné a čitelné. Kdo však netrpí předpojatostí, může ve tvorbě Galneryus najít velmi schopnou partu, jež si v některých okamžicích nezadá s daleko slavnějšími evropskými spolky. Zvlášť okouzlení budou ti, kteří v hudbě vítají okázalost, instrumentální halas, výrazovou bohatost a patetický spektákl. Přesně tím totiž pětice japonských muzikantů doslova hýří.
Vstup do desky je nicméně nesmělý i překvapivý zároveň. Nejprve zaslechneme intro „Premonition“, které se z klidných a nijak vzrušivých linií vymaní až ve svém závěru, ani poté ale nepůjde o bůhvíjakou zábavu. Zmíněné překvapení se ukrývá pod následující položkou „The Time Before Dawn“, což je, světe div se, instrumentálka, a opět spíše průměrná. Každopádně už v té se projeví dva základní subžánry, které Japonci ve své hudbě protáčejí s nejčastější intenzitou. Tedy prog (prezentovaný typickým zvukem kláves) a melodický power (s nedílnou tupírkou neoklasických kudrlinek). Se skladbou „Raise My Sword“ se konečně dočkáme plnohodnotné metalové jízdy, a to rovnou jedné z nejvelkolepějších v historii kapely! Vypjaté vokály, speed jako víno či sólový orgasmatron, to vše tato perla nabídne. Na následné trio písní se ale již plně vztahuje zmínka o standardní produkci, kdy se občas dočkáme líbivých momentů (tradičně parádní sóla v „The Voice Of Grievous Cry“ a „Reward For Betrayal“ nebo kostelní sbory a chytlavé vokální linky v „Rain Of Tears“), celkově ale nejde o nic světoborného. To se však změní s příchodem závěrečného tria skladeb.
Sedmička „Soul Of The Field“ přinese magicky oslavný tón s chytlavým refrénem i sólem, kde nejprve příjemně okouzlí vnesení smyčců, na jejichž mazlivost plynule naváže ultra melodický spídový trysk s neoklasickou gradací. Po takovém ohňostroji je nutné zklidnění, které obstará vkusně sentimentální balada „Chain Of Distress“. Ta zároveň poslouží k nadechnutí před závěrečným výbuchem, jímž je více než čtrnácti minutový opus „The Force Of Courage“ (mimochodem, délka skladeb je vůbec markantní a krom prvních dvou položek neklesne pod šest minut). Symfonický úvod zve k velkolepé powermetalové hymně, která nakyne v několik strhujících katarzí, kdy jsou bombasticky melodické vokální a instrumentální linky vykroucené do podmanivě uhrančivého patosu. Přesně to jsou důvody, proč mám tuhle partu v oblibě, ačkoli mě vždy zamrzí několik tuctovějších písní, kterých se tvůrci ne a ne vyvarovat. Každopádně jde o nejlepší japonské album loňského roku, o tom není pochyb.
|
