Žádná změna nebyla kalkul. Všechno šlo vždy od srdce,“ sdělil svým příznivcům u příležitosti vydání alba „Dark Days In Paradise“ Gary Moore. To korespondovalo s jeho prohlášením někdy z podzimu 1996, že se začal zabývat popem a soulovou muzikou. Navíc prohlásil, že na své novince pracuje s naprosto odlišnými muzikanty, kteří nemají moc co dočinění s bluesovou hudbou a jsou bezmála úplně nezasaženi rockem, o metalu nemluvě. Jediným hudebníkem, který měl v minulosti zkušenosti s rockovou hudbou, byl basista Guy Pratt, jenž dříve spolupracoval s Davidem Gilmourem z Pink Floyd, duem Coverdale/Page a paralelně s Moorem spolupracoval i na comebackové desce Whitesnake „Restless Heart“.
Za bicí soupravu usedl Gary Husband, který je vyhledávaným jazzovým hudebníkem a nejdůležitější složku alba, tedy klávesy, obstaral Magnus Fiennes, tehdy třicetiletý chlápek, který má na svém kontě spolupráci s naprosto nerockovými umělci, například s Shakirou nebo kapelou Morcheeba. Ono je to totiž prosté. Ono „Dark Days In Paradise“ ani rockovým albem není. Ono není ani albem bluesovým. I když samozřejmě oba dva hudební styly z Mooreovy tvroby nevymizely, jsou zde důmyslně skryty pod nánosy kláves, samplovaných nástrojů a elektronického dusotu. Kytaru skoro aby člověk pohledal, což je u sólového alba kytaristy věc docela zásadní.
Smést „Dark Days In Paradise“ šmahem ze stolu by bylo strašně jednoduché. Dobová kritika také tak činila a desku označovala za moderní prefabrikát, který zabíjí všechno, co Moore do té doby dokázal. Dnes se na toto album můžeme dívat jako na další krok ve vývoji tak složité hudební osobnosti, kterou tento kytarista bezpochyby je. Dnes už víme, že se jednalo o úkrok stranou, který Moorea zavedl do slepé uličky, ze které za pár let vycouval. Tehdy se na to hledělo jako na rozmar stárnoucího seladona, který si najednou přišel až moc archaický a v překotné a převratné době poloviny devadesátých let chtěl působit moderně, jako kdyby bylo ihned nutné dohnat všechny trendy.
Když se ale do „Dark Days In Paradise“ člověk dnes zaposlouchá a odmyslí si (což je ale strašně těžké) všechen ten samplovaný balast, dostane naprosto tyxpickou Mooreovu desku, která je ovšem hnána moderními technologiemi. „Dark Days In Paradise“ tak svým úmyslně špinavým soundem připomene „Slang“ od Def Leppard nebo třeba warrantovskou „Belly To Belly“. S tím rozdílem, že oproti „Slang“ je zde mnohem více zajímavých momentů a příšerná „Belly To Belly“ jí nesahá ani po kotníky.
Ne, Mooreovi nedošly nápady, i když se zpětně jeho příklon k tehdejšímu soundu jeví jako blbost. Největší síla alba tak leží v baladách, kde zní opět mistrovsky zahraná kytara a kde Moore vyšívá jímavá sóla. Ne náhodou proto nejvíce osloví tři položky „I Have Found My Love In You“, „Like Angels“ a „Where Di We Go Wrong?“, což jsou klasické hitovky jako například „Falling In Love With You“ či „Empty Rooms", ovšem zahrané jiným, v té době moderním stylem. Ne náhodou v těchto skladbách rezonuje jak AOR období, tak bluesová éra Mooreovy kariéry.
V náznacích je slyšet i například v předlouhé „Business As Usual“, která nabízí nejvíce muzikantství z celé desky a ve „What Are We Here For?“, které má klasickou bluesovou náladu, styl Mooreova zpěvu je rovněž položen do tohoto stylu, ovšem kytaru, tolik pro blues potřebnou, lze hledat jen v náznacích.
Album hned po vydání samozřejmě propadlo. Řada fanoušků nezkousla věci jako „One Good Reason“, „Cold Wind Blows“ nebo „Afraid Of Tomorrow“. Ty už byly skutečně mocně experimentální a absence kytar se prostě kytarovým hrdinům neodpouští, i když „Dark Days In Paradise“ není vůbec špatné album. Jen tentokrát stylový přerod Mooreovi prostě nevyšel, tak jak by měl. Možná už byl na modernu skutečně moc starý
|
