Všechno běželo v poklidu. Gary Moore si užíval své zasloužené postavení respektovaného muzikanta, kterého jako svůj vzor cituje nejeden kytarista mladé generace. Patří už prostě ke klasikům žánru, těm kterým se už říkalo „klasičtí bluesmani“. Sice žije mimo mainstream, stále vydává desky, které nejsou masovou záležitostí, ovšem stále mají své posluchače, kteří oceňují vysoce profesionální práci a Ira řadí mezi takové hvězdy jako je Eric Clapton, Carlos Santana či Joe Cocker. Na Mooreovi je vidět, že se mu v té pozici líbí, že je šťastný. „Mám radost z toho, že mě živí to, co mám skutečně rád,“ prohlašoval u příležitosti vydání své další desky „Close As You Get“, jenž spatřila světlo světa 21. května 2007.
Velký překvapením desky „Close As You Get“ byla bezesporu znovuobnovená spolupráce s někdejším parťákem z dob jeho působení v Thin Lizzy, bubeníkem Brianem Downeyem, který zrovna v té době trucoval, když se odmítl zúčastnit comebacku jeho domovské kapely s Johnem Sykesem za mikrofonem. Proto velice rád přijal nabídku svého bývalého kolegy, aby se do sestavy zařadil po bok basisty Petera Reese a klávesisty Vica Martina. Tedy znovu absolutně překopané sestavy oproti té, která se podepsala pod minulé album „Old New Ballads Blues“. Sestava byla jiná, přístup k hudbě ale zůstal stejný, i když se v případě „Close As You Get“ navazovalo spíše na desku „Power Of The Blues“.
Výraz oproti „Old New Ballads Blues“ trošku zhrubl, ubylo balad a naopak se Moore zaměřil spíše na coververze. Těch je tu nadprůměrná většina, když díla cizích autorů jsou mezi jedenácti skladbami zastoupena hned šestkrát. Opět se vybíraly skladby starých bluesmanů a tentokrát je tu hned dvěma kompozicemi zastoupen Sonny Boy Williamson II., jehož skladby patří k těm nejdivočejším z celé kolekce. Najdeme tu totiž slavnou „Eyesight To The Blind“, kterou si už dříve vypůjčili The Who a Aerosmith a také „Checkin´ Up On My Baby“, kterou Moore vyšperkoval neskutečnými krkolomnými sóly a kde si na foukací harmoniku zahostoval někdejší člen kapely Roryho Gallaghera Mark Feltham. Překvapí rovněž zběsilá adaptace rock n´rollové vypalovačky od Chucka Berryho „Thirty Days“. Dále Moore vytáhl klidnější „Evenin´“ od Royce Swaina a „Have You Heard?“, kterou má na svědomí jeho velký oblíbenec John Mayall. Obě skladby jsou, jak už je u Moorea zvykem, hrány s naprostou úctou k originálu a v podstatě jediné, co se změnilo, je zvuk, který je pochopitelně na tomto albu moderní. Velký překvapením je ale zařazení skladby „Sundown“, kterou měl už ve třicátých letech ve svém repertoáru Son House (narodil se v roce 1902!) a kde se Moore (zde hrající na dobro) dotkl těchnejstarších kořenů blues od mississippské Delty.
Své vlastní skladby tentokrát Moore trochu upozadil, ovšem neznamená to, že by nepřišel s výraznými kousky. Jeho skladby, vyjma tvrdého otvíráku „If The Devil Made Whiskey“, který přesně definuje náladu alba plného starého blues, jsou ovšem baladického rázu. O žádné velké hity se nejedná, nikdo už nečekal druhé „Parisienne Walkways“ a „Still Got The Blues (For You)“. Věci jako „Trouble At Home“, „Hard Times“ (tady se spíše jedná o jakési prastaré blues), „Nowhere Fast“ a „I Had A Dream“ jsou spíše atmosféričtější kousky, kde se skvěle doplňuje kytara s klávesami. Zejména u posledně jmenované skladby se jedná o sedmiminutovou emoční explozi.
„Close As You Get“ je přesně takové album, jaké se čekalo. Možná je sice až moc průhledné, moc předvídatelné, ovšem kvalita je zaručena už předem. Moore se postupně dostal do stádia, kdy jeho posluchači přesně věděli, co dostanou a on se podle toho řídil. Podařilo se mu vybřednout ze skladatelské krize, která jej zaskočila na začátku milénia, ovšem na své novátorské kousky už nenavázal. Asi se mu ani nechtělo, vždyť to znáte o tom starém psu a nových kouscích.
|
