Koncertů k „Vol. 4“ bylo méně než k „Master Of Reality“, kapela zvolnila vražedné tempo. Zejména Ozzy byl na dně z dlouhých amerických turné a toužil se vrátit ke své ženě Thelmě a svým dětem (v listopadu 1972 se mu narodila dcera Jessica), přestože se jeho manželství už nenávratně rozpadalo. Bill Ward se potřeboval dát dohromady po nekončících večírcích a následných kocovinách, volno prospělo i Tonymu Iommimu a Geezeru Butlerovi. Kapela si dala podmínku, že už nechce pracovat v Los Angeles a že se chce vrátit do domovské Anglie. „Byl jsem absolutně bez nápadů,“ popsal Iommi těžkosti vzniku desky „Sabbath Bloody Sabbath“. „Myslel jsem, že všechno končí. Ale nakonec jsme se z Ameriky vrátili domů a na chvíli nechali všechno být.“
Nakonec přišel spásný nápad. Kapela si pronajala hrad Clearwell Castle ve Walesu. „Nastěhovali jsme se do hradu a zařídili se v prostorách vězení. Byl to pro nás silný zážitek,“ dodal kytarista. Právě středověká, stašidelná atmosféra hradu byla pro něho tak inspirující, že ihned napsal úvodní skladbu „Sabbath Bloody Sabbath“ a od ní se pak odvíjel zbytek desky. Právě už úvodní „Sabbath Bloody Sabbath“ ukazuje, že pro kapelu začíná nová etapa. Její předzvěst už byla v náznacích slyšet na „Vol. 4“, ovšem tam zůstalo vše stát na půli cesty. Ovšem právě se skladbou „Sabbath Bloody Sabbath“ kapela dokázala, že už není jen partou čtyř pobudů, jejichž největší devizou je, že umí své zesilovače vybudit na maximum, že se z nich stala skutečná rocková kapela, na kterou se už nekouká skrz prsty, ale může se směle zařadit vedle hegemonů té doby, Led Zeppelin a Deep Purple. Klasický britský hard rock prožíval v té době s deskami „Machine Head“ od Deep Purple a „IV“ od Led Zeppelin zlaté období a Black Sabbath k tomu triumvirátu připojili album poslední – „Sabbath Bloody Sabbath“.
„Album „Sabbath Bloody Sabbath“ mám opravdu rád, řekl bych, že je skvělé,“ zhodnotil ho s odstupem let Iommi. Přestože nejvíce se z něho cituje titulní skladba, je deska vyváženou kolekcí, kde má své místo každý další ze sedmi zbývajících kusů. „A National Acrobat“ je progresivnějším kouskem, který sice využívá atmosféry šedesátých let, ovšem staví ji do kontrastu s moderními postupy, kdežto instrumentálka „Fluff“ je něco, co dosud nebylo od Black Sabbath slyšet. Skoro až nesnesitelně křehká nálada, kdy si Iommi pohrává s jednotlivými tóny, jednoznačně ukazuje záda stejným typům skladeb u minulých alb. „Sabbra Cadabra“ startuje v podobném duchu, v jakém tehdy psali skladby Deep Purple, které silně evokuje i využitím kláves, tempo skladby je na poměry Black Sabbath velmi svižné a jak přiznává autor textu Geezer Butler, je to jediná zamilovaná píseň, jakou kdy napsal. Zajímavostí je, že klávesy v této skladbě nahrál tehdejší člen progrockerů Yes Rick Wakeman.
„Killing Yourself To Live“ zaujme vysokým Ozzyho refrénem a dravým riffem, ale řadu fanoušků překvapila širokým využitím kytarových syntezátorů. Holt, pokrok je pokrok. Jestliže v „Killing Yourself To Live“ klávesy zaskočily, tak v „Who Are You“ doslova šokovaly. Tato skladba totiž není založena na žádném kytarovém riffu, ale právě na monotónním zvuku syntezátorů, který nahrál Ozzy. Do popředí pak vystupuje Iommiho čarokrásné sólo, aby se pak vrátil Ozzy se svým syntezátorem a svým pěveckým žalmem. „Looking For Today“ je zase mnohem více přímočará hardrocková věc ve stylu Deep Purple, Free,v refrénu může evokovat The Who či dokonce Creedence Clearwater Revival. Tedy další překvapení. Tím byla i závěrečná „Spiral Architect“. Po masivním kytarovém úvodu pokračuje kapela spíše v poprockovém duchu, kdy ji doprovázejí smyčce a nálada ne nepodobná takové, co tehdy začínali dělat Queen.
Kupodivu fanoušci album neodsoudili a časem z něho udělali nehynoucí klasiku. Přestože to kapela vehementně odmítala, kritika „Sabbath Bloody Sabbath“ přirovnávala ke „III“ od Led Zeppelin, kde se Page, Plant a spol. pustili do experimentů a až na pár okamžiků přinesli akustické album. Takové sice „Sabbath Bloody Sabbath“ nebylo, ale posun byl znát veliký. Black Sabbath s ním definitivně setřásli nálepku „downer rocku“, kterou jim tehdy přiřkli kritici. Stala se z nich univerzální rocková kapela. Jako taková vystoupila 6. června 1974 na slavném festivalu California Jam, kde patřila vedle Deep Purple a Emerson, Lake & Palmer, k nejzářivějším hvězdám. Šílenství z dob „Master Of Reality“ a „Vol. 4“ se zdánlivě uklidňovalo.
|
