Koncertů sice ubývalo, volného času bylo více, ovšem o to více se stupňovalo drogové šílenství. Zejména Bill Ward a Ozzy začínali být mimo kontrolu, první jmenovaný nebyl schopen alespoň průměrné hry na bicí a druhý v omamných koktejlech rozpouštěl žal nad tím, jak se mu, i přes narození syna Louise Johna, rozpadá manželství s Thelmou. Kapela navíc bojovala s dalším vnitřním nepřítelem a tím byla nezměrně narostlá ega všech zúčastněných. Tomu nepřidaly ani problémy s managementem, který v posledních letech na tvorbě Black Sabbath vyloženě parazitoval. Proto se člověk nemůže divit, že australské turné v listopadu 1974 byla skoro katastrofa a hlavní díl úspěchu si pro sebe uzmula tamní začínající kapela AC/DC. „Myslel jsem si nejdřív, že tam nahoře hraje na kytaru nějaké dítě,“ zavzpomínal Tony Iommi. „Podíval jsem se na pódium a vidím nějakého kluka se školní brašnou na zádech. Krucinál, říkal jsem si, ten vypadá, že mu bude sotva devět…“.
V té době se také začaly objevovat zprávy, že vydání nového alba Black Sabbath bude odsunuto kvůli sólovému debutu Ozzyho Osbournea „Am I Going Insane?“. V tu chvíli ale narukovala armáda manažerů a právníků, kteří začali zpracovávat jak Ozzyho, který byl absolutně mimo kontrolu, tak i zbytek kapely, který chtěl Ozzyho za štěpení sil vyhodit. Situace vůbec nevypadala růžově. Nakonec se v únoru 1975 podařilo celou čtveřici nahnat do londýnského Morgan Studios, kde začaly vznikat základy pro nové album. „Asi bych nenašel jinou naši desku, která by vznikala za větších obtíží,“ shrnul nahrávání „Sabotage“ Geezer Butler. Navíc se Black Sabbath začali soudit se starým managementem, který se najednou snažil zastavit nahrávání a zablokoval jim všechny peníze.
Je proto s podivem, že v takové atmosféře vznikla tak dobrá deska, jakou „Sabotage“ bezpochyby je. „Sabbath Bloody Sabbath“ sklízelo po celém světě příznivé reakce, přestože se naprosto odlišovalo od všeho, co do té doby Black Sabbath nahráli, ovšem kapela se rozhodla nejít už prošlápnutou cestou. „Sabotage“ tak zpětně tvoří můstek mezi dřívějšími nahrávkami a „Sabbath Bloody Sabbath“. Deska se může jevit zpátečnicky, ovšem tento odsudek by byl hodně příkrý. Může se tak zdát podle řízné úvodní skladby „Hole In The Sky“, ekologicky laděného otvíráku, který stojí na nosném Iommiho riffu a který čerpá z toho, co kapela nahrála na prvních třech albech, přestože doommetalové bahenní lázně se tentokrát nekonají, protože během let už Black Sabbath přece jen dokázali svůj zvuk kultivovat.
Překvapením může být Ozzyho projev. Ozzy se na „Sabbath Bloody Sabbath“ a „Sabotage“ nachází na vrcholu svých (alespoň pěveckých) sil a svou nejlepší hodinku si vybírá právě v „Hole In The Sky“ a nejlepší věci desky „Symptom Of The Universe“, což je velice silná groove věc, kde má (velice jednoduchý) kytarový riff sílu drtícího buldozeru. Tempo i Ozzyho frázování mohou připomenout slavnou „Paranoid“, ovšem ve své polovině se skladba láme a úprkem se vydává ukázat cestu všem mladíkům, kteří právě začínají pošilhávat po hudebních nástrojích, aby za pár let svět uchvátili v rámci Nové vlny britského heavy metalu. Hudební orgasmus pak vrcholí v jazzrockovém finále, kde se ke slovu dostávají akustické kytary. Podobně hudebně variabilní je skoro desetiminutová „Megalomania“, startující v mlžném oparu, ovšem následně rostoucí přes atmosféru šedesátých a schválně disharmonické pasáže až k teritoriím Led Zeppelin.
„Thrill Of It All“ je ve své první části velmi konzervativní rifforáma, které stojí na stejných základech jako třeba „Iron Man“ nebo „Children Of The Grave“, ovšem posléze se klávesovým předělem láme až někam k americkému pojetí rockové hudby, skoro až do teritorií REO Speedwagon nebo The Eagles. Druhý vrchol desky pak přichází se „Supertzar“, naprosto odlišnou kompozicí, která vykresluje genia Tonyho Iommiho. Ten se z člověka, který hraje vesměs prostoduché riffy a svou hráčskou podprůměrnost maskuje zboostrovaným zvukem, stal skutečným skladatelem a „Supertzar“ s hostujícím English Chamber Choir může být brána skoro až za filmovou hudbu, které vévodí další jeho výtečný riff. Jako největší slabina desky působí pilotní singl „Am I Going Insane?“ (ano, pojmenovaný podle chystané Ozzyho sólovky), kde jsou zajímavé pouze Wardovy netypicky zahrané bicí, ale jinak se pohybuje na pomezí hard rocku a AOR, ovšem s tím, že vlezlý refrén v sobě nemá tolik vznešenosti, aby se stal klasikou AOR. A závěr „The Writ“? Nejprve zaujme Ozzyho naprosto netypický zpět, kdy se posluchač může jen dohadovat, zda to skutečně zpívá Osbourne. Pak se klasické tempo láme do mnohem klidnějších vod, které připomenou duch „Sabbath Bloody Sabbath“, ale zároveň předznamenají věci příští.
Stejně jako předchozí díla, je i „Sabotage“ mistrovským a opět revolučním kouskem. Není podobné žádné jiné desce, kterou do té doby Black Sabbath vydali. Zaujme určitě konceptem, který zahrnuje jak klasické, tak i novátorské kousky. Ze zpětného pohledu do diskografie je to poslední skutečně skvělé album s Ozzym. Sil kapele ale už ubývalo. Zde to ještě není znát, ale forma na následujícím turné byla sotva průměrná. Původní síla byla tatam…
|
