V roce 1979 Black Sabbath takřka neexistovali. Ozzy byl z kapely venku a velice pilně pracoval na svém sebezničení, z čehož jej nakonec dostala dcera manažera Black Sabbath Dona Ardena, Sharon, kterou si pak zpěvák, už opět stojící na nohou a mající za zády silnou kapelu, v roce 1982 vzal za ženu. To je ale už jiný příběh. Z Black Sabbath ale nebyl pryč jen Ozzy. Svůj odchod ohlásil i Geezer Butler, ovšem zde se mělo jednat o dočasnou věc. Black Sabbath to byl tehdy vlastně jen Tony Iommi. Právě on se dal na hledání nového zpěváka. Uvažovalo se o angažmá Davida Coverdalea, Glenna Hughese, uvažovalo se dokonce i o Robertu Plantovi. Pokud by se Butler nevrátil, měl jeho místo zastoupit buď klávesista Geoff Nichols nebo někdejší basista Rainbow Craig Gruber.
Všemu ale pomohla náhoda, která se stala v losangeleském klubu Rainbow Bar & Grill, kde do sebe ve dveřích vrazili Iommi a Ronnie James Dio, který byl v tu dobu bez stálého angažmá, protože ze sestavy Blackmoreových Rainbow vylétl o rok dříve pro nesnesitelné neshody s principálem. Iommi a Dio si okamžitě kápli do noty a začali spolu pracovat na nových skladbách. Ovšem tehdy se ještě nevědělo, zda to bude jejich sólové album, nebo další deska Black Sabbath. Až ve chvíli, kdy se k nim připojil odpadlík Butler, bylo rozhodnuto a Dio se stal pevnou součástí kapely. Nakonec se k návratu odhodlal i Bill Ward, kterému ovšem zemřeli oba rodiče a hudebník nebyl vůbec v dobré kondici.
Na samém konci sedmdesátých let prodělávala celá rocková a metalová scéna revoluční změny. Punk během dvou let nadobro zmizel, protože nedokázal dál rozvinout rebelii a hesla jako „no future“ se brzy vyčerpala. Změna byla cítit ve vzduchu, protože po celé Anglii vznikaly spolky jako Iron Maiden, Saxon, Diamond Head, Tygers Of Pan Tang, Venom a řada dalších, kteří se nepokrytě hlásily k tvorbě Black Sabbath, Deep Purple, UFO nebo Thin Lizzy. Jejich stále větší popularita zformovala hnutí, kterému se začalo říkat Nová vlna britského heavy metalu. Iommi, jako hlavní skladatel, vycítil šanci se k těmto novým kapelám přihlásit a proto velice důrazně zavrhl experimenty posledních dvou alb, kdy se sound Black Sabbath postupně změkčoval, až došlo na šílenosti typu „Air Dance“ a „Breakout“. Navíc si kapela, která znovu nahrávala ve floridských Criteria Studios, zvolila po letech producenta Martina Bircha, který stál za úspěchem Deep Purple a následně se měl stát dvorním producentem Iron Maiden.
Posun je znát hned od úvodního výbuchu „Neon Knights“, ostré heavymetalové skladby, která sice čerpá z titulní věci „Never Say Die!“, ale krok, který kapela udělal kupředu, je obrovský. Nejde jen o to, že zvuk je mnohem modernější a vycizelovanější, ale i o to, jak si Iommi vyhrál s různými jednotlivými tóny. A pak samozřejmě zpěv. Dio je zpěvák z úplně jiného těsta než Ozzy. Ten působil spíše instinktivně, pudově, kdežto Dio je vynikající technik a profík každým coulem. Právě hned razantním úvodem „Neon Knights“ se Black Sabbath hlasitě a naprosto jednoznačně přihlásili k Nové vlně britského heavy metalu, kterou zastupovali z pozice zkušených hráčů, co ještě mohou měřit síly s mladými vlčáky, aniž by se museli vzdát svého rukopisu.
Ten se sice na „Heaven And Hell“ posunul trochu jinam (logicky s příchodem Dia, který byl i spoluautorem skladeb), ovšem všechny atributy předchozí tvorby byly zachovány. Stačí si poslechnout „Children Of The Sea“, kde se do pěti a půl minuty koncentruje veškerá síla Black Sabbath za uplynulých deset let. Akustický úvod, vybuchující zneklidňující riff a hypnotické tempo korunované výtečným refrénem. Přesně tohle byli Black Sabbath, které fanoušci chtěli a kterých se jim od desky „Sabotage“ zoufale nedostávalo. „Lady Evil“ se svižným riffem může leckomu evokovat Diovo předchozí působiště Rainbow, což ale není na škodu, protože vlivy klasického hard rocku rozhodně tvorbu Black Sabbath oživily. Těžiště alba pochopitelně leží v titánské titulní věci s takřka geniálním basovým riffem, který vymyslel klávesista Nichols v době Butlerovi nepřítomnosti. Iommiho kolosální riff pak dává prostor Diovu siláckému projevu a opět velice silnému refrénu, který by se dal nazvat stadionovým.
„Wishing Well“, skladba, ve které se deska láme do své druhé poloviny, opět zastupuje tu tvrdší stránku „Heaven And Hell“ a po epické titulní skladbě může působit přece jen trošku obyčejně, a to zejména, když ji následuje další skvost z největších, „Die Young“. Tady přichází Diova nejlepší chvíle. Iommi nejprve vykouzlí pár emotivních kytarových tónů, které přetne zabijáckým riffem, kam nastupuje Dio jako rozjetá lokomotiva. Vše se pak láme v emocemi napjatém refrénu, který skladbu opět řadí mezi ty epické. „Walk Away“ se opět pohybuje spíše ve vodách klasického hardrocku a připravuje půdu pro majestátní finále „Lonely Is The Word“, která jasně ukazuje, že i spojení Iommiho doommetalových kytar a Diova vypjatého vokálu může fungovat na nejvyšší úrovni.
Týden před vydáním alba, 17. dubna 1980, vyráží Black Sabbath na turné, kde jim společnost dělají interpreti jako Sammy Hagar, Journey, Babys, Cheap Trick, Riot či Girlschool. Novináři pějí na „Heaven And Hell“ chválu a kapelu velebí za to, že dokázala prakticky přežít svou smrt. Ovšem úplná pohoda v řadách kapely nepanuje. Dio a Ward si do oka příliš nepadli a jejich hádky jsou stále častější. „Musel jsem si přiznat, že v Black Sabbath nemůžu hrát, když u toho není Ozzy… Navíc v té době jsem prožíval opravdu těžké období, kdy jsem hodně pil,“ přiznal Ward a brzy se z řad kapely vytratil. Podzimní turné „Black And Blue“ po boku Blue Öyster Cult, už odbubnoval novic za bicí soupravou, Vinny Appice.
|
