Tak Dean Wells, hlavní mozek australských Teramaze, měl prý při skládání pátého alba kapely zlomenou ruku a zásluhou toho není album „Her Halo“ tak technické, jako téměř rok a půl starý předchůdce. Haha. Pro milovníky ultrazašmodrchaných kompozic je to možná špatná zpráva, troufnu si však (bez toho, že bych snad Deanovi přál nějakou zdravotní újmu) tvrdit, že příznivci prostupnější muziky by možná uvítali i jeho lehce podvrknutý kotník. Teramaze to totiž hrají v podstatě na obě strany, přičemž proplétání obou tváří se sice děje celkem přirozeně a bez nějakého násilí, ovšem postavíte-li vedle sebe oba póly tvorby kapely, vzdálenost mezi nimi bude celkem sáhodlouhá.
Dáváte-li přednost technické propracovanosti a obtížné vstřebatelnosti skladeb, sáhněte po úvodní „An Ordinary Dream (Enla Momento“) a po instrumentálce „Trapeze“. První jmenovaná, jejíž téměř třináctiminutová délka leccos naznačí, v sobě obsahuje veškeré ingredience, kterými Teramaze naplnili celé album. Dojde tedy na línou výpravnost, agresivní riffy, emoce, dějovou bohatost, neodbytně směřující do těžké nepřehlednosti, zarputilost při nasazení, hráčskou vyzrálou šikovnost i vzdušná melodická uvolnění. Dojde na silnější i slabší momenty, vzestupy, gradace i nečekané uvolňování napětí, sem tam klouzající až do jakého si zdánlivého nezájmu. A samozřejmě, že v průběhu této skladby dojde i na odražení se od druhého mantinelu – tím jsou neskutečně citlivé, teskné, až písničkářské pasáže, leckdy koketující až s pop-rockem. Díky tomu z některých skladeb dýchá úžasně uklidňující vláčnost a melancholie a muzika Teramaze je najednou strašně snadno čitelná. Vrcholem této hromádky je houpavá „Broken“, postupně nabírající na intenzitě a postavená nikoliv na technické preciznosti a kličkování, ale na sametově výpravném vokálu nového pěvce Nathana Peacheyho, jehož hlas v sobě přirozeně snoubí techniku a živočišnost v duchu Tommyho Karevika a sametovou měkkost (úžasného) popíkáře Mortena Harketa. Nutno přiznat, že zjemnění autorského rukopisu Deana Wellse je v těch melancholií prosycených pasážích, dokonale zdůrazněných hlasem nového frontmana, stoprocentně symbiotické.
Páté album Teramaze je asi tím nejpřístupnějším, které parta kolem Deana Wellse kdy nahrála. Ani tak však není možné melodickou a přitom vysoce technickou „Her Halo“ doporučit těm, kteří mají rádi nekomplikovanou zábavu či jasně danou strukturu písní. Tady se vše ustavičně mění, graduje, vzdouvá, pulsuje a kapela se nebojí pustit do exhibičnosti, stejně tak jako umí snadno pustit z uzdy emoce. Jasně, někdy to vede i k částečné ztrátě tlaku (jinak řečeno, někdy o chlup míň by bylo o hrst víc), ale ta nikdy nepostihne Teramaze natolik dlouho, aby bylo možné některou ze skladeb označit za zbytečnou. Z čehož plyne, že „Her Halo“ je dost povedená deska.
|
