 Zajímalo by mě, co se muselo tenkrát honit fanouškům v hlavě, když vyšla tato nahrávka. No řekněte sami, co byste čekali od desky s názvem „Jazz“? Tvrdý hard rock? Ani já ne, ale jak šeredně bych se mýlil... Nevím, zda šlo schválně o maskování, ale „Jazz“ je jedna z nejtvrdších nahrávek QUEEN vůbec a bohužel také již poslední věrné hard rockové album...
A přitom hned úvodní „Mustapha“ přece jenom mírný šok musela přivodit... Atypická skladba nezačíná vůbec jako hard rocková bouře a o diskutabilním textu se může konverzovat neustále. Přesto se v půli ozve tvrdá zvuková stěna Briana Maye a jsme doma. „Mustapha“ je prostě zvláštní legrácka ale výborná... První velký hit na sebe nedá dlouho čekat, „Fat Bottomed Girls“ je klasika a jasný koncertní standart. Melancholie, libé tóny a jedním slovem krása je trojka „Jealousy“, která naplno uzavírá období Mercuryho teskných a dokonale procítěných balad. Převeliká škoda, avšak nastupující osmdesátá léta již vyžadovaly jinou hudbu... Nejkontroverznější skladbou se stala cyklistická hymna „Bicycle Race“. Ani ne tak kvůli hudbě, ale hlavně kvůli klipu, který byl plný obnažených děv, jak si spokojeně šlapou na tom svém bicyklu. Dneska by to nejspíš asi nikoho nepopudilo, ale tenkrát holt byla jiná doba. Klip je nakonec značně osekaný, že vlastně není ani nic vidět a chudáci QUEEN museli ještě zaplatit všechna sedátka... Možná trošku zbytečná aféra a „Bicycle Race“ je ještě k tomu jedna z nejslabších a zbytečně přeceňovaných věcí. To např. následující Deaconova „If You Can´t Beat Them“ je takřka naprosto neznámá pecka, přitom výborná hard rocková pohodovka. Na Deacona trošku tvrdší kousek. John prostě uměl... Největší „masakr“ startuje hned záhy v podobě vynikající „Let Me Entertain You“. V mém žebříčku vysoce postavená věc, která tvoří s následující „Dead On Time“ to nezákladnější, co se vám musí vybavit při vyslovení názvu „Jazz“. Ano, je tu „Don´t Stop Me Now“ nebo „Fat Bottomed Girls“, ale já nejvíc žeru prostě tyhle dva kousky. QUEENovský hard rock je jednoduše nezaměnitelný a tady je ve své vrcholné podobě! Aby se posluchači zklidnili, tak je tu klasická pohodovka „In Only Seven Day“ z dílny Deacona. Za srdce chytí krásně vznášející se harmonická kytara. Flegmatické blues „Dreamer´s Ball“ tvoří zajímavý protibod moderní „Fun It“, která jako jediná naznačuje, kam se bude tvorba QUEEN v budoucnu vyvíjet. Moc fanoušků tuhle věc z dílny Rogera Taylora nemusí, ale já jí mám rád. Kvalitní odpověď na disko... Další naprostá pohodička je „Leaving Home Ain´t Easy“, kterou zpívá Brian May. May celkově tentokrát na desku přispěl spíše klasickými písničkami (výjimkou budiž „Dead On Time“) v pravém slova smyslu. Kolem této věci se mluví o jakémsi ženském zpěvu v polovině. Žádná ženská v tvorbě QUEEN se nekonala, všechno je to jen a pouze Brian. Trojici megahitů na desce „Jazz“ uzavírá příjemná „Don´t Stop Me Now“. Výborná skladba, která dává vzpomenout na největší hity z předešlých desek. Zajímavostí je takřka absence kytary, i když to Brian v klipu pěkně drtí (smích). Prsty si totiž procvičí až v povinném sólu. Nutno podotknout, že se jedná o jasný důkaz toho, že nejen na jeho kytaře tvorba QUEEN stála. Na druhou stranu, kdo by o takovém drzém tématu mohl polemizovat... Závěr tentokrát neobstarává žádná melancholická baladička, ale pomalu se valící „More Of That Jazz“, ve které si hlasivky opět ošoupal Taylor. I tato skladba mírně vybočuje z celé nahrávky, takže tenkrát měl nejexperimentálnějšího ducha evidentně Taylor. Šok může způsobit závěrečný sestřih všech kousků z desky. Je to zvláštní nápad, ale mně se opravdu zamlouvá, i když se opět ozývaly negativní reakce...
„Jazz“ považuji za jednu ze zlaté trojice desek QUEEN. Stejně jako na „News Of The World“ se mi na ní vážou krásné vzpomínky a vždycky si jí pustím s mírnou nostalgií. Ačkoliv již není tolik známá, jako nahrávky předešlé, tak se dá říct, že uzavírá nejlepší období kapely. Přišel čas na experimenty...
|
