Ostravští Absolut Deafers mají oproti domácí konkurenci jednu obrovskou výhodu. Objevovat se na pódiích pravidelně již pátým rokem před Arakainem (či absolvovat šňůru s Citronem i Kreysonem) je jednoznačnou zárukou toho, že se kapela do povědomí rockových příznivců prostě dostat musí. K letošnímu doprovázení tuzemské legendy si Absolut Deafers přibalili do uzlíčku i zbrusu nové album „Himaláje v nás“. Které ve svých jedenácti položkách nabídne jednu nepříliš povzbudivou nepřímou úměru – čím větší důraz je kladen na osobitost, tím menší přitažlivost (alespoň ve srovnání s předchozím albem „Zrození“) novinka nabízí.
Ne snad, že by u Absolut Deafers proběhla kdovíjaká revoluce, snad jen v tom, že minule jsem tvrdil, že spíš než k nějakým soudobým novátorským trendům mají Absolut Deafers blíž k heavy metalové klasice, aktuálně se ten poměr obrátil. A díky tomu těch položek, kde lehkost nahradila těžkopádnost, zarputilost či stereotypní bezradnost přibylo, možná podvědomá snaha zbavit se arakainovského ocásku (více méně zdařilá) nebyla nahrazena ničím tak zásadním, aby na sebe skladby strhly kdovíjakou pozornost, absolutní sázka na češtinu ještě víc odhalila fakt, že textařsky to kapele občas prapodivně drhne (anebo jde možná o tak osobní prožitky či básnickou abstrakci, že nezasvěcenému texty nemusí říct nic smysluplného – viz. např. „Tvé kráse opět propadám, jsem rád když hraješ mi tu mou, tvé kráse opět propadám, s citrónkem vše prožívám“ , případně „Kolik je nevinných za mříží? Kolikrát soudci jen přihlíží? Pohnem se někdy z těch okovů? Nebo si to hodíme do krovů.“ )
„Všechno co vytvořím je chaos…“, tvrdí Absolut Deafers v úvodní skladbě „Chaos“ a je to poměrně přesná charakteristika - trocha uštěkaně uřvané nemelodické progrese bez špetky vyvrcholení a o podobnou matrici, kde se sice intenzivně, ale poměrně nezáživně a jednotvárně (pravda, pokaždé jinak) tlačí na pilu, lze na „Himaláje v nás“ narazit daleko častěji („Gambler“, „Karkulka“, „Kat“, „Svatej“, „Zpověď“). Naštěstí Absolut Deafers nezapomněli sem tam využít nějaký ten chytlavě přístupný melodický výkrut či atmosférické hrátky – „Země chrámů DA“, je jedním z těch zástupců přímočarých melodií, do excelentní „Ovce a vlci“ kluci nacpou dokonale symbiotickou kombinaci atmosféry, melodičnosti i agresivního nátlaku, z houpavého „Vězně“ sálá melancholická poetičnost, závěrečné „Masky“ se z přitažlivé zemitosti šikovně rozjedou do strhující melodičnosti.
Jak slibně znělo promo tvrzení, že nejvýraznější dojem zanechává různorodost skladeb! Bohužel, více jak polovina skladeb se slije do nezáživně sterilní hmoty bez chuti a bez zápachu, a tuhle charakteristiku nezvrátí ani příjemně šťavnatý hlas Jana Jaška ani stoprocentní hráčské provedení alba. Pokud mělo rockovější a filozofičtější album „Himaláje v nás“ být pro Absolut Deafers výstupem na nový vrchol, tak v mých uších kapela naopak nabrala (naštěstí zatím nikterak intenzivně) směr základní tábor.
|
