Strašně dlouho jsem si lámal hlavu, z které strany se do debutového alba pardubických Navar pustit. Vzal jsem to ze severu a chtěl nadšeně chválit. A zjistil, že se mi chvílema zasekává jazyk. Vzal jsem to z jihu, chtěl vraždit neviňátka, odstřelit Navar a vytknout jim kde co. A to nešlo už vůbec. Zbývalo vzít to z východu či západu, vypíchnout klady, pohanět nedostatky (případně naopak) a jinak se tvářit naprosto neutrálně. Ale podobný přístup by vyzněl lacině, protože k Navar se rozhodně neutrálně přistoupit nedalo a tahle parta ve mně bez debat zanechala dost výrazné pocity. A jak se tak v mých útrobách míchali ty zeměpisné přístupy, vylezla mi z toho celkově nadšená spokojenost s tradičním „ale“.
Klasický heavy metal s občasným závanem speedu. Vcelku jednoznačně definovaná, spolehlivě zahraná melodická muzika s výrazným zvukem kláves, šlapavým rytmem a kytarovým riffováním. Jó, tohle do mě můžete prát horem dolem. Tak kde je vlastně zakopán ten „ale“ hafan ? Inu, povaluje se u hranic tolerance a ochoty vstřebat tóny, které se kovově tváří, ale díky tomu, že se kovová příšerka občas místo mečem ohání cukrovou vatou, vyleze nám z toho „tak nějak hodnej metal“. Ve prospěch Navar ale mluví fakt, že při závěrečném materiálovém sčítání je toho kovu přece jen daleko víc, takže ta cukrová vata ani nezačne lepit nebo ublemtávat.
Protože se jedná o navarovskou prvotinu a většina materiálu je hóódně povedená, jsem ochoten přistoupit na přimhouření oka v těch několika málo momentech, kdy se mi skladby slejou do jedné monotónní koule, kdy mi texty kapely přijdou sešroubované trochu násilím, v momentech, kdy mi některé nápady přijdou lehce okoukané a naivní, i v momentech, kdy mi zpěv Jirky Raina přijde moc učesaný a (znovu) jednotvárný. Těžko říct, zda jde o sázku na jistotu nebo o realitu, vycházející z Jirkových pěveckých možností. Nepotřebuju, aby každý křikloun tahal svoje tóny do nebe anebo měl v krku zaraženého mečouna, ale nemůžu se ubránit dojmu, že nevelká porce agresivity by Navaru zatraceně přidala na šťavnatosti. Bavit se o celkovém soundu nahrávky, tak to moje mhouření očí narazí tradičně na peníze.
Výše napsané řádky berte prosím jako mojí snahu o provokaci a nabuzení Navar k ještě lepším zítřkům, protože (a teď už seriózně) mi jejich muzika sedí, kluci mě snadno ulovili na svoje melodické nápady a pohodový projev s řadou chytlavých momentů. Titulní „1621“ s melancholickým úvodem, klávesovými orgiemi (pamětníci jistě rádi vzpomenou na Germány Domain) a barevným kytarovým sólem. Lehká baladická „Tak hádej“, kde civilnímu projevu Jirky Raina přicházím stoprocentně na chuť. Praktický návod, jak z klasické metalové klišovité balady udělat příjemně poslouchatelnou záležitost. Rozmáchlá „Smutná královna“, kde utřepaný rytmus a klávesový motiv ve mně znovu vyvolají tu opojnou příchuť přelomu 80. a 90. let a ranných alb Domain. Národnostně angažovaný „Blaník“ s bojovným chorálem.. Houpavý hrdinský song „Křižáci“ a čas na oddechnutí vytahaných krční svalů.
K Navar můžu dodat už jen tolik. Při poslechu alba „1621“ nechybělo moc, aby mě pardubáci posadili na zadek s hubou otevřenou a vykulenýma čočkama (hradečtí patrioti vědí, že to není možné už jen z principu :-) ). Věřím, že na to jednou dojde.
P.S. Jasně, já vím, Navar jsou kapela, ve které svého času působil Super-star Julián Záhorovský. Soutěž ani Julián mi k srdci nepřirostli, takže hlásím: Navar je kapela natolik kvalitní a nadějná, že kluci nemají zapotřebí se na toto spojenectví nějak odvolávat. Proto tuhle informaci berte pouze jako průtokovou a nutnou z hlediska faktografického.
|
Metalová kapela, se kterou zpíval Julián Záhorovský (pro neznalé – jeden z účastníků finále Superstar)... No, to může být zajímavé. A zajímavé to vcelku opravdu je. Kapela se pohybuje na poli heavy metalu, který občas zasahuje až do speed metalových končin. NAVAR je pro mě příjemné překvapení. Po poslechu jejich nového alba „1621“ si začínám pomalu myslet, že to u nás s tím „hevíkem“ přece jenom tak strašné nebude. 
