Tak to je maso! Dvojice krvelačných thrashových čoklů se utkala v přímém boji a výsledkem je nekompromisní metalová řež. Vše je o to působivější, že se tak stalo na našem českém dvorku, vlastněném firmou Support Underground, které patří velké uznání za to, že něco takového vůbec umožnila a posléze zaopatřila reprezentativním digipackem, který výše zmíněnou bitku dokumentuje na několika fotografických momentkách. Hlavní pochvala ale samozřejmě letí k duu hlavních aktérů, tedy Plzeňákům 1000 Bombs a Pražákům Bajonet.
Splitko s názvem „Infected With Friendship“ obsahuje osm smrtících výhřezů, z nichž úvodní tři zastala prvně jmenovaná smečka. Ta se thrashovému světu uvedla před dvěma lety debutem „Peace Is Dead“, aktuální forma kapely je ale o kus dál. Těžko říct, jestli na to má nějaký zásadnější vliv příchozí kytarák Zakk, nicméně trio nových songů zní agresivněji a hlavně vypiplaněji, nežli fláky ze zmíněné prvotiny, jakkoli ani ty nebyly špatné. Trochu mi u nich vadil až příliš expresivní vokální projev dvojice zpěváků, i ten je ale tentokrát daleko snesitelnější a významně nenarušuje dojem z hudby. A ta pochoduje v ortodoxně vyšlapaných old-schoolových stezkách, s řadou rytmických zvratů, riffových sekaček a crossové dynamiky. První dvě položky („Tunnel Rats“ a „Soldiers Of Hate“) jsou v tomto ohledu slušně nadprůměrné, největší masáž ovšem přijde v náseru „M.O.A.B.“ (neboli Mother Of All Bombs), kde kytarové cákance vytvoří nejuhrančivější thrashové obrazy. K tomu přičtěme vychytané sólo nebo pro-koncertně skandované fráze a o nejlepším štychu nejen tohoto díla, ale Plzeňáků vůbec, máme jasno. Nutno dodat, že očekávání druhé studiovky je v tuto chvíli našponované hodně vysoko.
Poté mlaskne pět bodanců z Bajonetu, které ale působí jako jeden souvislý řez, páč mezi songy nejsou pauzy a jeden se do druhého plynule vlévá. Nálada se tím ještě vyostří, neboť tihle Pražáci se s tím už vůbec neserou a libují si v ultra-nakvedlané rytmice, která do sebe vstřebává jak punkovou živelnost, tak blackovou maniakálnost, a to zejména díky skřekotu (opět) dvojice zpěváků. Každopádně první, co mi po rozjetí úvodního songu „Jen sereme a flušem“ vytanulo na mysl, byl raný Debustrol. Přesně takhle do toho Kolinssova parta mlátila na počátku devadesátek, a jak se zdá, podobná smršť spolehlivě funguje i o několik desítek let později. Adolescentní přístup, zejména textový, je zde brán jako copyright, za který se Bajonet pranic nestydí a ještě jej odlehčeně glosuje na svých oficiálních stránkách, kde o své produkci mluví jako o „extrémně primitivním a zaostalém thrash metalu“. To je velmi příjemným důkazem nadhledu, se kterým je nutné přistupovat i k samotnému poslechu, jedině tak je možné si brutální jízdu Bajonetu správně užít.
Celkově zde tedy máme čest s parádním spliktem, které by rozhodně mělo potěšit kované fandy old-school thrashe. Nejde o nic převratného, nicméně staré hudební struktury jsou zde bohatě osvěženy zápalem muzikantů, stejně jako výtečnou produkční prací ve studiu. Jedinou výtku tak lze směřovat k opravdu krátké stopáži, celá pařba je dojeta za směšných 21 minut, což je prostě málo. Nic nám ovšem nebrání k opětovnému spuštění tlačítka play. Povedený obsah této nahrávky k tomu ostatně zavdává silnou motivaci.
|
