Je docela paradox, že v recenzi na minulé album „The Digital Crucifix“ jsem prohlašoval, že až ve chvíli, kdy se Evil Masquerade zbavili slavných jmen v sestavě, podařilo se jim navázat na velice silné počátky svojí tvorby. Slavná jména jsou zpět. Na svém sedmém albu s názvem „The Outcast Hall Of Fame“ dotáhli dánští Evil Masquerade své tradiční personální „škatule, škatule, hejbejte se“ do absolutna. Zpěvák Tobias Jansson přežil v řadách kapely jedinou desku, jenže náhradu za něj principál Henrik Flyman ne a ne najít. A tak uspořádal ve svém rodném Švédsku náborovou akci, při které se mu podařilo ulovit Ricka Altziho, Matse Levéna, přesvědčit k další spolupráci Apolla Papathanasia, tuhle partu doplnil o Nicklase Sonneho (kterého kapela už potvrdila jako stálého člena sestavy) a k mikrofonu se postavil i sám.
Je jasné, že s takovýmhle ansámblem by stačilo mít k dispozici jen průměrně solidní materiál a deska by nemohla dopadnout špatně. Nevěřím tomu, že by Henrik Flyman přistoupil k tvorbě nových skladeb právě s touto myšlenkou, ale začátek desky se nese přesně v tomto duchu. Úvodní titulní skladba s řezavým riffem a živou baterií bicích má sice pro Evil Masquerade tradiční potemnělou atmosféru i zemitě hutný sound, ale jde spíš o houževnatou dřinu bez jakékoliv z těch typických ingrediencí (jízlivost, provokativnost, teatrálnost), kterými kapela ve svých nejsilnějších momentech dokáže své písně výrazně dochutit. A jelikož se výrazu skladby zcela přizpůsobil i Apollo, je začátek desky docela těžkopádný. Ale jako by kluci vyslyšeli mé žehrání nad rozplizlým koncem alba „The Digital Crucifix“, pojali „The Outcast Hall Of Fame“ přesně opačně a s každou další položkou zvyšují napětí až do strhujícího finále.
„Death Of God“ začne hodně divoce a v průběhu se ke svižnému tempu opakovaně vrací, vzdušná kooperace Apolla, Ricka a Henrika společně s decentními klávesami do skladby propašuje sympatickou kapku jedu. Vláčný, pompou vonící motiv v „Darkness (I Need You)“ sklouzne v přímočarou šlapavost, Mats Levén dostane do svého pružného a nakřáplého hlasu teatrální rozšafnost i provokativní přezíravost a Evil Masquerade tady nabídnou i jeden z nejchytlavějších momentů alba. Tohle jsou přesně ty okamžiky, ve kterých jsou Evil Masquerade nezaměnitelní, bez ohledu na to, kdo zrovna stojí u mikrofonu. Z připraveného menu nešlo Ricku Altzimu vybrat lepší položku, než pomalou „One Thousand Roses And A Lot Of Pain”, svým způsobem skromnou věc, která nabízí Altzimu dokonalou parketu pro vyniknutí všech emocí. Škoda jen toho podivně useknutého konce.
V takové společnosti to Nicklas Sonne vůbec nemá jednoduché, obzvlášť když „Lost Inside A World Of Fear” (kterou zejména v závěru Nicklas hodně oživí) se dá vedle zmíněné titulní skladby počítat k nejobyčejnějším položkám alba. To následujcí ”Spineless” už znamená mohutné nadechnutí k parádnímu závěru – masivní sound, plíživé alarmující tempo, tajemná výpravnost, rozťatá šikovným kytarovým sólem, vytrvalá intenzivní gradace. Evil Masquerade vědí jak překvapit na několik způsobů. Staré švédské klasice z konce osmnáctého století „Märk Hur Vår Skugga”, zachovají hravou lidovost a přitom jí navléknou velice hrubý a agresivní sound. Parádní kombinace, kterou Henrik Flyman zdůrazní dokonalým přednesem v hrdelní švédštině. Až se nabízí otázka, jestli Evil Masquerade vůbec mají zapotřebí shánět pěvce mimo řady kapely. Na posluchače čeká však ještě jeden kousek. Dvanáctiminutová „On No Way To Broadway”, ve které se potkají všichni zúčastnění křiklouni, která nešetří změnami temp a nálad, chytlavými motivy, bohatým dějem, emocemi, výpravností, dramatičností. Dokonalé divadlo alá ”Evil Masquerade” (s ingrediencemi od Iron Maiden), ze kterého běhá mráz po těle a u kterého vám snadno dojde, že potměšilý výraz toho sympaťáka na obálce nepřichází sám od sebe.
Evil Masquerade zbytečně nenatahují stopáž téhle desky, vyvarují se hluchých míst a postupnou gradací dělají z „The Outcast Hall Of Fame“ velice povedené drama.
|
