Brněnští symfonici Rosa Nocturna vydali desku „Zapomenuté příběhy“. Jelikož kytaristé Tonda Buček a Jenda Koriťák (zároveň jediní vytrvalí členové kapely) nejsou zrovna plodní autoři, je aktuální album spíš jen takovou mlskou pro skalní, kteří se mohli dožadovat pokračování prvotiny, vydané před šesti lety. Nabízí totiž všehovšudy jen tři novinkové věci, doplněné o novou i původní verzi dvou skladeb, zveřejněných v roce 2014. Jelikož však personální kolotoč se v rámci Rosa Nocturna zjevně ne a ne zastavit (což potvrzuje i aktuální hledání basáka a bubeníka), je čerstvě nahraná pětice písní vlastně jakýmsi představením nové zpěvačky Zdeňky Vařejkové.
Podstatná otázka je, zda „Zapomenuté příběhy“ budou skutečně tou výše zmíněnou mlskou. Obávám se, že pokud ano, tak skutečně jen pro ty nejskalnější ze skalních. Jelikož důvodů je hned několik a každý z nich má na celkovém výsledku svůj podíl, vezměme to bez udání pořadí. Zvuk. Poněkud zastřený a plochý, tím pádem docela nepřehledný a troufnu si (v dnešní době, kdy udělat čistý a sytý zvuk je jednak nezbytnost a jednak i věc poměrně rozumně dostupná) tvrdit, že v základní části „Zapomenutých příběhů“ zní až demoverzově, což velice výrazně utlumí možné kouzlo vícehlasého proplétání, sborů i využitých netradičních metalových nástrojů. Skladby samotné. Rosa Nocturna mají asi smůlu v tom, že v ranku symfonického metalu coby jednoho z nejnačančanějších hudebních stylů, jsou jejich chvílemi až bigbítově nenáročné postupy hodně naivní a neškodné. Jako by se z power metalu podařilo vyluhovat energii a ze symfoničnosti nadýchanost a košatost, takže výsledná esence je poněkud bezzubá. Přídavek z roku 2014. Vlastní gól jako hrom, díky daleko živočišnější zpěvačce (a v tom nevýrazném zvuku o něco čitelnější) Lucce Kalda-Šotolové jako by Rosa Nocturna chtěli demonstrovat, že se jim aktuálně povedl krůček zpátky. Zdeňka Vařejková má sice zajímavou barvu hlasu, ale hodně nevýrazný, chvílemi až mdlý projev, ze kterého zrovna moc emocí neleze. Texty. Asi nejzajímavější část tvorby kapely. Příběhy mají hlavu, patu i děj, a kdyby se Rosa Nocturna dokázali vyhnout silným berlím („Že znovu přijde pradávných stínů pán, věděl nahý, bídný svět, ten touhou zabít byl věčně časy hnán, každý si přál zapomnět“), šlo by jim celkem snadno odpustit lehké přizpůsobování děje (případně nepřirozené protažení) na úkor soudržnosti textů. A vzájemné kombinování těchto elementů pak vytváří ten ne úplně pozitivní finální dojem.
V hudbě Rosa Nocturna často dominují klávesy, nicméně možná by neuškodilo dát víc prostoru kytarám, které umí být daleko zajímavější. Alarmující může být fakt, že náladově nejsilnějším momentem je instrumentálka „Fantazie v G moll“, tedy alespoň za předpokladu, že jste schopni akceptovat studený elektro sound (zejména bicí zesilují ten umělohmotný výraz), neboť jde o skladbu kompletně vytvořenou na počítači. Ze zpívaných věcí pak za uši příjemně zatáhne především dramatičnost v úvodu „Legendy“.
I na poměry domácí scény průměrné a docela neohrabané album, občas klouzající do neškodné písničkovosti (kategorie díky alespoň naznačenému potenciálu některých momentů propluje, neurazí, ale nenadchne), proto mířící spíš než k nadýchané symfoničnosti do nenáročného bigbítu a tak nějak zanikající v davu.
|
