Nemožné se v polovině loňského roku stalo skutečností. Dvacet let odmítání hardrockové hudby ze strany slavného kytaristy Ritchieho Blackmorea už ve fanoušcích uspalo veškerou naději, že by mohli někdy naživo slyšet skladby, které lemovaly jeho kariéru, ať už v Deep Purple a nebo samozřejmě v Rainbow. Jenže v současnosti je všechno jinak a dávno pohřbená značka Rainbow slaví comeback. Prvních pár koncertů dopadlo na výbornou, Blackmore všechny přesvědčil, že je ještě v dobré kondici a proto nezůstane jen u nich. Dohadovat se, zda někdy vyjde ještě nějaká deska je sice čirá fantazie, ale v rockové historii už došlo k mnoha nepředvídaným věcem, takže kdo ví… A protože Rainbow zanechali v hudebním světě dost silnou stopu, vypravme se tedy na konec roku 1974, kdy všechno začalo.
Ritchie Blackmore byl ještě členem Deep Purple, ovšem jeho role se v tomto hardrockovém kolosu změnila. Kytarista, do té doby vládnoucí v kapele pevnou rukou, odmítl směr, nastavený albem „Stormbringer“, které zejména pod vlivem Glenna Hughese mířilo spíše do klidnějších vod funky a blues. Jenže místo dřívějších hádek (památné jsou zejména ty s Ianem Gillanem, jenž byly skoro na ostří nože) volil Blackmore ústup. Jádru Deep Purple, tedy i svým letitým kolegům Ianu Paiceovi a Jonu Lordovi, se vzdaloval. Výbuch ale byl na spadnutí. Došlo k němu záhy. Blackmore totiž přišel s nápadem, aby Deep Purple nahráli coververzi jeho oblíbených Quatermass „Black Sheep Of The Family“. „Přinesl jsem jim tu píseň a oni to odmítli hrát, že nebyla jejich. Nemohl jsem uvěřit tomu, že důvodem zamítnutí, je to, že nedostanou nic za autorství,“ rozčiloval se kytarista. A jako správná tvrdá palice nepolevil. Nejprve lákal Davida Coverdalea, aby s ním skladbu nazpíval, jenže tomu se do toho nechtělo. Oslovil tedy Ronnieho Jamese Dia z kapely Elf (ta jela v roce 1974 s Deep Purple turné) a ten už byl ochotnější. 12. prosince 1974 tak připojil svůj hlas k Blackmoreovi kytaře a ten den vznikla nová legenda. Dio pak za nazpívání skladby dostal tisíc dolarů.
Blackmore najednou viděl, že se obejde i bez Deep Purple. Spojení s Diem nechtěl zpřetrhat, proto angažoval i zbytek kapely Elf a zavřel se s nimi do mnichovského studia Musicland, kde, předtím než vyjel s Deep Purple 15. března na turné po Jugoslávii, natočil celé debutové album Rainbow. Koncerty s Deep Purple už pro něho byly jakýmsi nutným zlem, kdy už na pódiu bezmyšlenkovitě preludoval části skladeb, které právě dokončil s Diem. Když pak po evropské šňůře 7. dubna 1975 oznámil, že odchází z kapely, nikdo se ani nedivil.
Debut „Ritchie Blackmore`s Rainbow“ pak vyšel 4. srpna 1975. Deska samozřejmě vzbudila zájem veřejnosti a to dokonce i v Americe, kde se následně umístila na třicáté pozici oficiální hitparády (v domovské Anglii jí patřilo jedenácté místo). První, co posluchač z alba poznal, byl fakt, že Blackmore nepřijal nové směřování Deep Purple a vrátil se spíše k tvrdému kytarovému hard rocku. Navíc Dio se ihned vyprofiloval jako výtečný zpěvák, kterému toto nově nabyté spojení velice sluší.
Tohle album stojí na třech kolosálních skladbách. První z nich je hned úvodní „Man On The Silver Mountain“, kde Blackmore zase jednou přišel s riffem, který psal dějiny tvrdé hudby. Tahle věc se stala jakousi hymnou raných Rainbow, protože se jasně ukázalo, že Diův vliv bude rozhodně jiný, než tomu bylo u zpěváků v Deep Purple, ať Gillana, tak Coverdalea, jelikož Dio byl zaměřením mnohem více ponořen do tvrdého rocku, ať už v oblasti vokálního feelingu, tak i výpravných textů, které se k tvrdé hudbě té doby hodily. Další významnou skladbou je baladická „Catch The Rainbow“ jež klade důraz zejména na vokální harmonie a opět dominuje spojení Dio – Blackmore. Prožitek navíc umocňuje mystická atmosféra skladby, která není cizí ani třetímu pilíři alba, skladbě „Temple Of The King“, která jako by už v roce 1975 předznamenávala, jakou hudbu bude Blackmore ve stáří tvořit se svou manželkou Candice.
Když hovoříme o třech pilířích, neznamená to, že by zbytek alba byl odvarem jakési druhé kategorie. Na to se opravdu nehrálo. Pod dohledem osvědčeného producenta Martina Birche totiž vznikla skvělá kolekce devíti skladeb, kde má každá své nezastupitelné místo, dokonce i „Black Sheep Of The Family“, která se s klidem dá považovat za nejslabší článek. Za zmínku ovšem určitě stojí závěrečná „Still I`m Sad”, což je coververze od The Yardbids a kterou Blackmore posléze nahrál I na desku “Stranger In Us All”. Ovšem tahle původní verze je zde pojata jako instrumentálka, kde zpěv skvěle supluje právě Blackmoreova kytara.
Kytarista si tak splnil svůj sen, dokázat všem, že na to má i bez Deep Purple. Hvězda Rainbow šla strmě vzhůru, zatímco Deep Purple, i přes vydání skvělé desky “Come Taste The Band” šli vinou drogové závislosti Glenna Hughese a Blackmoreova nástupce Tommyho Bolina ke dnu.
|
