Bloody Rose z Českých Budějovic se na svých facebookových stránkách prezentují jako doom metal, na bandzone jako melodický rock. Stylizované fotografie členů, jméno kapely, a nakonec obal i název nové desky „Tajemství růže“, jakoby zase vypadly z nějaké pocitově vykořeněné, emo-gothické hudební říše. A jak je to ve skutečnosti? Ani jedna škatule neplatí doslova, nicméně každá má ve tvorbě kapely jisté zastoupení (ačkoli prvky doom metalu by se daly nalézt pouze pod nejvýkonnějším mikroskopem), výsledek žel není zdaleka tak atraktivní, jak bychom si mohli od směsice zmíněných žánrů přát.
Pětice pánů evidentně touží po dolování emocí a pocitů (viz např. název alba "Pocity" z roku 2004), na této úrovni jsou ale nevýrazní, a tak se stává i svým způsobem lichotivé konstatování, že album „Tajemství růže“ funguje jako pohodová poslechová kulisa k nějaké činnosti, tím největším možným odsudkem. Krvavá růže z Budějic sice docela hezky vypadá, není však schopna bodnout a tím si usurpovat – třebaže i takto svérázným způsobem – naši pozornost. O nějaké citové rezonanci nemůže být v mém případě řeč a moc vám neposloužím ani při vyjmenování melodicky působivých zákoutí, protože na desce zkrátka neexistují. Jediné, co se pánům významněji daří, je tvorba temně náladové atmosféry, která jako černý aksamit omotává tóny jednotlivých skladeb. Pokud se ale někdo těší na spirituální pobytí v příjemně nepříjemné depce, rovněž odejde s prázdnou, mluvit se dá pouze o jemné melancholii, která je ve výsledku neškodná jako olympijští soupeři judisty Lukáše Krpálka.
A přece se nedá o žádné z desítky nových písní říct, že by byla vyloženě špatná, snad s výjimkou čtvrtého songu „Kouzlo návratů“, jenž dojíždí na protivný refrén a vlezlé rýmy. Texty zde obecně nepatří k věcem, které by stály za detailní a napínavé prozkoumání s baterkou pod peřinou, spíše připomínají pozérské výplody komerčních kurtizán, jako jsou Mandrage, Divokej Bill, Chinaski atd. Samotná muzika je naštěstí o něco vychytanější, přičemž deska nabírá na síle se svojí stopáží, kdy závěrečná čtveřice songů patří mezi to nejlepší. „Dál od lidí“ zaujme gradující stavbou, povedeným sólem a výjimečně i lyrickou složkou, která pojednává o vyžívání se lidí ve své bolesti. Zřejmě nejlepší kompozicí je kus „Chci řvát“, jenž působí příjemně autenticky, a to díky uvěřitelně naštvanému projevu zpěváka Kamila Drába. Zde se opravdu dá mluvit o alespoň nějakém vtáhnutí do hudebního dění, tak nutného pro kapely tohoto ražení.
Nejsilnější melodickou linkou zase disponuje předposlední štych „Prokletí“, a to ve své refrénové části, jejíž líbivost následně podtrhne dynamický sólový part. V opusu „Out Of Realitu“ pak funguje „neo-arakainovský“ groovy riff a šlapavý rytmus, dojem však poněkud sráží mimoňský název písně, stejně jako její text. V něm se dočkáme milionté kritiky všudypřítomných technologií a jejích nástrah, na druhou stranu mě napadá, že v případě Bloody Rose to možná není až tak populisticky prvoplánové a že na jejich nekladném vztahu (například) k internetu opravdu něco je. Nemají totiž domovské stránky a nikde nejsou k nalezení žádné údaje o diskografii či jménech hudebníků. Jenže facebookový profil mají, takže ono půjde spíše o ledabylost, nežli systematicky budovanou image. Na tomto by tedy měli budějovičtí zamakat, stejně jako na větším účinku své hudby. Potenciál v nich dřímá, jen je potřeba jej přetavit v důraznější hudební tvar, aby kapela Bloody Rose protrhla současný status maximálně lokální zábavovky.
|
