 Vezměte vokalistu Urbana Breeda, napište muziku, a i kdybyste měli v úmyslu vypustit do světa nejtvrdší blackmetalovou fošnu, je vysoká šance, že díky tomuto zpěvákovi bude vaše blackmetalová deska znít prakticky jako cokoliv, na čem kdy Urban zanechal svůj hlas. Podobně je na tom i powermetalová all stars group Serious Black se svou novou a dle mého skromného názoru těžce průměrnou nahrávkou „Mirrorworld“, nevybočující z řady Breedových zásahů do hudebního světa prakticky ničím.
Dramatické intro sice vzbudí pozornost a očekávání, následná „As Long As I’m Alive“ úderně odsýpá, postrádá ale výraznější melodickou linku. Nicméně zároveň patří k tomu lepšímu, co deska nabízí. Na stejném principu funguje i následující „Castor Skies“, zbytečně uhnané nevariabilní bicí, nezajímavé kytarové linky, které nezachraňuje ani ta vokální. Urbanův hlas má obrovský potenciál a čas od času vystrčí růžky i na tomto albu, převážně, když může vokalista zpívat táhlejší pasáže, leč většina textů je spíš frázování a do toho ta zbytečná nástrojová honička, sem tam protkaná sympatickým klávesovým motivem Jana Vacika.
Netradiční „Dying Heart“, znějící spíš jako hardrocková balada, se řadí k vrcholu alba, ačkoliv mi soundem nějak záhadně připomíná takové ty severské „metalové boybandy“ (v dobrém). Titulka „Mirrorworld“, snad jediná skladba na desce, splňuje alespoň částečně očekávání od nového počinu Serious Black. Na jiné nahrávce by možná zapadla jako průměrná, avšak na stejnojmenném albu si se svým jednoduchým kytarovým sólem sympaticky chytlavá skladba vydobyla prvenství. Obdobně působí i závěrečná „The Unborn Never Die“, malinko složitější kousek, díky jemuž deska nezabředává úplně do bahna podprůměru, ale drží se těsně nad tou mazlavou směsí. A tady bych u výčtu skončila. Kde jsou všechny ty silné powermetalové melodie? Kde? …No rozhodně ne tady.
Největším plusem celé desky je její délka jen něco málo přes půl hodiny, takže v případě, že ji poslouchat nechcete a musíte, není to nepřežitelná záležitost, pokud si ji nepustíte šestkrát dokola, jen abyste se ujistili, že ani napošesté se nějak magicky nevylepšila.
Serious Black se pyšní tím, že kritici jejich novou desku „Mirrorworld“ buď milují, nebo nenávidí. Já vám nevím, ale toto tvrzení zdá se mi býti jaksi přehnané a jako snaha okolo alba „supergrupy“ rozdmýchat vlnobití a vydobýt si větší pozornost. Po melodickém debutu „As Daylight Breaks“, ze kterého se mi i při nepříliš častém poslechu čas od času honí hlavou nějaká skladba, tu na mě kouká modrý obal desky „Mirrorworld“, jež jsem několikrát dokola prohnala přehrávačem a že by mi utkvěla v hlavě jediná melodie? Jediná nota? Jediný významný moment? Vlastně možná tak bonusovka „This Machine Is Broken“, kvůli tomu, jak slabá mi ta skladba přijde. Leč na regulérní desce bez bonusů aby posluchač něco zajímavého hledal s lupou – nebo spíš s naslouchadlem.
|
