Spojení frontmanů dvou stylově velice blízkých kapel, tedy jmenovitě Spikea (The Quireboys) a Tyly (Dogs D`Amour) není nic nového. Oba se pochopitelně moc dobře znají z londýnské klubové scény, kde zejména koncem osmdesátých let byly obě kapely pojem. K prvotnímu spojení pod hlavičkou Spike & Tyla`s Hot Knives pak došlo v roce 1996. To už ale ani The Quireboys ani Dogs D`Amour nefungovali. Obě totiž vydaly své poslední desky v roce 1993 a najednou se nad nimi zavřela hladina. Není se co divit, britskou scénu v té době zastihla recese a na někdejší glampunkové desperáty, čerpající z Rolling Stones, New York Dolls a Hanoi Rocks, nebyl nikdo zrovna dvakrát zvědavý.
Jejich společný debut „Flagrantly Yours“ byl ale dobrou deskou, která nabídla minimálně dvě velmi výrazné skladby („Possessed“ a „Darlings Of The Night“) a čekalo se pokračování. To nepřišlo. Místo toho oba oživili své domovské kapely. The Quireboys hrají dodnes a mají se čile k životu, když v posledních letech každoročně nabízí novou desku a Tylovy Dogs D`Amour jsou sice ve fázi hibernace, ale nabízí každý rok několik obskurních sólovek, na které buď můžete nahlížet jako na něco skoro neuposlouchatelného, nebo v nich můžete vidět prazáklad rockové hudby.
Možná proto je znovuspojení obou umělců trochu překvapivé, ale co, nová deska „The Sinister Indecisions Of Frankie Gray And Jimmy Pallas“ už je na světě. A kdo sleduje dráhu obou zpěváků, rozhodně pro něj nebude nijak zvlášť překvapivá. Před dvaceti lety „Fraglantly Yours“ navazovalo na tvorbu obou kapel a umně ji kloubilo k sobě, tentokrát tomu není jinak. Jenže doba pokročila, tak se už nenavazuje na „Bitter, Sweet & Twisted“ (The Quireboys, 1993) nebo „More Undercharted Heights Of Disgrace“ (Dogs D`Amour, 1993), ale spíše se pokračuje v tom, co oba pánové dělají v současnosti. Jejich tvorba je více syrová než před dvaceti lety, více se blíží k rockovým kořenům, reflektuje tak na šedesátá léta a má větší bluesové zabarvení.
Z desky je mnohem více než při „Flagrantly Yours“ cítit Tylova tvorba a proto když po razantním otvíráku „The Curse Of The Day Drinker“ započne více akustických pasáží, načichlých starým barovým odérem, je to skoro jako byste poslouchali jeho sólovku. Oproti debutu také sám Tyla dostává více pěveckých příležitostí nebo dochází k většímu počtu duetů se Spikem (za všechny jmenujme „Anne Boleyn“, který přes svou až hrůzostrašnou neučesanost působí dobře). Nepovedlo se ale tentokrát nahrát tak výrazné skladby, jak tomu bylo u „Flagrantly Yours“ a deska je tak více introvertní a tím absolutně nekomerční. Na druhou stranu rukopis obou pánů je natolik silný, že se album docela dobře poslouchá.
Tohle album pak potěší fanoušky obou formací, protože ti už vědí, co od svých oblíbenců mohou čekat. Na hity se tentokrát nedostalo (možná nejblíž k nim má závěrečná „Pales“), ale možná že příště tomu bude jinak. Spolupráce Spikea i Tylu baví a oba rozhodně nevypadají na to, že by chtěli v blízké době pověsit muziku na hřebík.
|
