Když jsem se o debutu téhle kapely vyjadřoval spíše neutrálně, nenapadlo mě, že kapela vydá ještě tentýž rok dva další výlisky, a to nechutný maxisingl a o level horší, na dvaceti stopách se rozkládající vánoční album. Fuck that! Tři roky byl klid po pěšině a najednou, bez jakýchkoli informací muzikanti dospěli k názoru, že je nutno svět zásobit dalším autorským materiálem. A je to peklo, přátelé. Doomovský cyberdemon by jásal nad přívalem duší, které se odvážily toto celé poslechnout a bez ztráty kytičky přežít.
Skupina nám opět dokazuje, že nehodlá troškařit se stopáží, což jasně ukazuje hracím časem rozprostřeným do téměř šedesáti minut. A to pouhopouhými dvěma písněmi (!), víceméně podprůměrnými. Kdyby se na albu vyskytovaly pouze tyto (což by umožňovalo dílu dát nálepku „singl“), dalo by se řešit přibližně (opět) podprůměrné hodnocení. Problém nastává ve chvíli, když si posluchač všimne „přidaného obsahu“ k oněm dvěma singlům, jímž je dalších deset písní, a těmi jsou … tytéž dvě kompozice, ale v odlišných aranžmá. Takto by se měla tvořit kultura a album, po kterém dychtivě posluchač sáhne v době, kdy obdobně hrající kapelu má víceméně každé velkoměsto honosící se názvem Chomýž, Třebětice nebo Zástřizly.
Zmíněné tracky „Champion“ a „Eldorado“ jsou ve své základní podobě umístěné hned na začátek kolekce a jedná se o naprosto nezajímavé kusy, jakých běžný posluchač slyšel stovky, spíše ale už tisíce. Zvuk mají poslouchatelný a vokál hlavního protagonisty opět trhá uši úspěšněji, než hladový bílý žralok svou neobratnou oběť. Zbytek alba (pardon, singlu) se ani nenamáhejte poslouchat. Ale kdyby náhodou…
Přiznávám, že se mi dosud nepovedlo sjet celé album (pardon, singl) na jeden zátah. V žádném ze svých životních rozpoložení nemám dostatek sil na to, abych dokázal vydržet šest plus šest stejných písní. Ono víceméně jen stačí nakouknout na seznam … opravdu to není vtip, i když to tak vypadá. „Power metal version“, „instrumental version“, „official version“, „karaoke version“, „radio version“, „folk version“, „brutal deathcore version“, slightly smooth jazz version“, baby lovers version“, „dog´s teeth version“, „fragile hearts on the trip to Kavkaz version“… jako by zbytečných nahrávek a názvů na světě už nebyl dostatek. Tato všem nasazuje korunu!
Občas prostě vyjde nahrávka, která jen donutí posluchače nechápavě kroutit hlavou. Pak logicky v hlavě šrotují otázky typu: Co kapelu vedlo k tomu, aby s něčím takovým přispěla na už tak přesycený trh? Víra ve vlastní produkt? Mělo by to tak být, ale každý muzikant už v době tvorby, nahrávacího procesu, finálního míchání a následné sebereflexi přece musí (anebo aspoň by měl) zhodnotit reálnou umístitelnost svého dítka na trhu se všemi klady a zápory (pokud si jich je aspoň rámcově vůbec vědom – i takoví, jak vidno, existují). Dalším důvodem by mohly být opět lóve, tomu ale nejsem ochoten uvěřit v případě skupiny, o které se nikdy nikde ani pořádně nepsalo, nikde nevystoupila, ani se neprosadila jinou formou.
Tříčlenná družina dělá vše pro to, aby je milovníci power metalu začali nenávidět. Před třemi lety světlo světa spatřil víceméně poslouchatelný debut, pak dvě již výše zmíněné hovadiny … a to vše proto, abychom se po dlouhých třech letech dočkali nesmyslně a drze odpudivého singlu namísto regulérní řadové desky.
Své historicky nejhorší hodnocení a zároveň i nejnižší možné, jež web umožňuje, s klidným svědomím a sluncem v duši předávám do rukou vokalisty Jakoba Kaasgaarda, struníka Davida Silvelinda a bijce Andyho Gentila. Zbytečnější nahrávku byste v současné době našli jen velice stěží.
|
