Když Hardline začínali, měli vcelku vysoký profil a to především proto, že za kapelou stál legendární kytarista Journey Neal Schon a bubenický světoběžník Deen Castronovo (Bad English, Ozzy Osbourne, Wild Dogs, Steve Vai, Journey a řada dalších). Ty doplňoval talentovaný pěvec a tehdejší objev Johnny Gioeli. Jejich debut „Double Eclipse“ pak obsahoval plnokrevný hard rock, šmrcnutý AOR té nejvyšší kvality a přestože velký úspěch z toho nebyl, deska dnes patří k cenným klasikám žánru. Jenže ještě tentýž rok (bavíme se o letopočtu 1992) se Hardline rozpadli. O deset let sice opět stáli na startovní čáře, ale to už u toho nebyl ani Schon ani Castronovo a základ kapely tvořil Gioeli (ten se mezitím etabloval u německého kytaristy Axela Rudi Pella) se svým bratrem Joeyem na postu kytaristy.
„Human Nature“ je už celkem čtvrtá deska od tohoto comebacku na začátku tisíciletí a od dob debutu se řada věcí změnila. Poté, co ze sestavy zmizel i Joey Gioeli, stali se Hardline výlučně projektem zpěvák Johnnyho Gioeliho. Ten před lety podepsal smlouvu s italským vydavatelstvím Frontiers, které jej postupem let vybavilo svými námezdními hráči, kterým je celkem fuk s kým hrají a proto dnes můžeme na Hardline nahlížet už jen jako na čistě Gioeliho sólovou kapelu.
Co se ale od dob „Double Eclipse“ nezměnilo, je hudba, kterou Hardline produkují. Ta se toitiž neposunula ani o píď dál, proto i v případě páté desky „Human Nature“ má posluchač co do činění s velmi kvalitním hard rockem, pohybujícím se velmi blízko teritoria AOR. Velmi kvalitním hard rockem, co se týče instrumentální úrovně a výrazného Gioeliho projevu. Se samotnými skladbami je to už o drtínek slabší. Ona totiž „Human Nature“ žádnou vyloženou bombu neobsahuje a deska by se dala charakterizovat jako sbírka slušných rockových skladeb s poctivým feelingem. Někdo může soudit, že to je přesně to pravé, jenže není, takovým deskám vždycky něco chybí.
Ani tentokrát se totiž Gioelimu nepovedlo překročit stín „Double Eclipse“, ani tentokrát tady není hymna jako „Hot Cherie“ nebo opravdu prosluněné balady typu „Change Of Heart“. Můžeme se dohadovat o důvodech, ale bezesporu hlavním bude, že kapele chybí semknutost a zkušenosti muzikantů z první ligy (což Schon a Castronovo vždy byli) a je proto slyšet, že nájemná parta kolem Gioeliho do Hardline chodí jako do práce. Vykonává jí dobře, precizně, ovšem bez nadšení. Osm hodin, pohled na hodinky a honem pryč…
Nebuďme ale tolik přísní. Gioeli je přece jen slušný skladatel a přestože někdy má člověk pocit, že jede podle jedné šablony, ve většině případů mu to vychází. Proto je „Where Will We Go From Here“ slušný energický otvírák, stejně tak působí i uvolněná titulní skladba. Největší kus práce pak Hardline odvedli v dramatické dvojici „Where The North Wind Blows“ a „In The Dead Of The Night“, což je tvář, která kapele sluší v současné době asi nejvíce. Pak jsou tu ale věci jako „Nobody`s Fool“ nebo „Running On Empty“, které naprosto jasně ukazují, jak může být kapela bezradná a sklouznout lehce k totální šablonovitosti, kde ztrácí americký šmrnc a kde se dá hovořit o tuctovém euro hard rocku. Neškodném, bez chuti a bez zápachu.
Takže ani „Human Nature“ nebude jedničkou v diskografii Hardline. Jak to už vypadá, toto místo asi už bude navěky držet debut „Double Eclipse“. Novinka není špatná deska, je jen moc předvídatelná, moc rutinní a i když místy doplněná o výborné skladby, přece jen síla prožitku z ní nesálá. Možná by nebylo od věci obklopit se skutečnou kapelou a ne jen instrumentálně skvěle vybavenými, ale stále jen nájemnými hráči.
|
