Finská trvalka letos opět, po klasických dvou letech, vydává album. Z cca sedmnáctiletých až dvacetiletých klučinů, kteří v roce 1999 bez debat luxusní debutovou deskou víceméně oslavovali své tehdejší vzory, slovutné Stratovarius, se stala vyzrálá, stále se někam pohybující melodická kapela, která má již roky své početné publikum, pravidelně objíždí celý svět a jako jedna z mála nikdy nenatočila průměrnou, natož špatnou desku. Není proto divem, že se Finové stali vzorem pro další generaci kapel, začínajících po přelomu milénia a hlavní mozek, frontman Tony Kakko (na pódiu působící jako splašený vlk, v reálu ovšem klidný, citlivý a přemýšlivý člověk) je již roky vyhledávaným umělcem, což lehce dokazuje množství všemožných projektů, jichž se pravidelně účastní.
Muzika Sonaty Arcticy na posluchače odjakživa útočila líbivostí, (ale nikoli kýčovitou!), hebkými a měkkými klávesovými rejstříky (které skupinu vždy stavěly výše než drtivý zbytek konkurence), bohatými sbory a Tonyho specifickými harmonickými postupy, které se sice mnohdy tváří jednoduše, ale je za nimi vidět velký kus vyspělé kompoziční práce a citu. Letošní deska samozřejmě není jiná a všech zmíněných poznávacích znamení se pozorný posluchač dočká.
Letos se Sonata Arctica kompozičně trošku vrátila do období prvních čtyř alb tím, že namísto písní „básňovitého“ typu (tzn. neustále další a jiné pasáže, namísto klasického střihu sloka + refrén + to mezi nimi), které tvořily nedílnou součást všech alb od Unie nahoru, zařadila více kompozic klasičtějšího formátu, alespoň tedy hudebně. Konečně se po letech dočkáme klasické speedovky v podobě „Rise A Night“, která si s ničím nezadá s takovou „Weballergy“ nebo „Victoria´s Secret“. Zbytek alba zní docela jinak - mnohem niterněji, klidněji a melancholičtěji, jedná se totiž o Tonyho zpověď a oslavu života jako takového. Všechny skladby, s výjimkou výše zmíněné, se nesou v poklidnějším tempu, i když se čas od času dvojšlapky dočkáme. Úvodní trio skladeb je víceméně klasika s půvabnými melodickými refrény, které klidně mohly zdobit jakoukoli z prvních čtyř placek. Naproti tomu „Till Death´s Done Us Apart“ a „Fly, Navigate, Communicate“ pošilhávají k minulosti méně vzdálené a bezpochyby zaujmou posluchače obdivující spíše druhou etapu sonátovské tvorby. Obě se vyznačují komplikovanější rytmickou strukturou a progovějšími náladami. Balady vždy tvořily nedílnou součást Tonyho vyjadřovacích schopností a letos na albu nalezneme rovnou tři. Ovšem zatímco „We Are What We Are“ s přispěním flétniček Troye Donockeyho je spíše nudící a nepříliš záživná skladbička, s „Candle Lawns“ přichází jedna z nejkrásnějších balad, kterou jsem měl tu čest slyšet. Bourá výše napsané o šablonovitosti skladeb, protože ač jsou její refrény melodicky totožné, text je pokaždé jiný – lze i říci, že se jedná o „What Did You Do In The War, Dad?, part II“, tematicky opět o válce. Závěrečná „On The Faultline“ je aranžérská variace na úvodní píseň v uspávajícím tempu za doprovodu klávesových nástrojů a basy. Příjemná tečka za hodinu trvajícím albem. Za nejambicióznější položku považuji desetiminutovou „White Pearl, Black Oceans, part II“. Má se jednat o pokračování jedné z nejlepších Tonyho kompozic a sami posuďte, jak se autorský zámysl podařil, za mě rozhodně palec nahoru.
Celé album jde trochu proti proudu tím, že první poslechy nejsou příliš zábavné, některé skladby se zdály vyloženě až protivné. Dá poměrně hodně času si k albu nějaký vztah vypěstovat, ať už pozitivní nebo negativní (není horší vizitkou pro jakoukoli hudbu, když v posluchači nevzbudí jakoukoli emoci). Jenže časem se člověk přistihne, že si brouká ten refrén či onu sloku a konečně se dostavuje chuť se albem prokousávat a postupně odhalovat jeho kvality. A i když desku nepovažuji za komplexně tak zdařilou jako první čtyři a předloňskou „Paráju“, svým autorům ostudu nedělá ani náhodou.
Kapela se znatelně snažila vyhovět oběma svým posluchačským větvím, tedy těm, kteří si zamilovali starší, speedovější a přímočařejší tvorbu, i takovým, kteří adorují novou tvář plnou spíše klidnějších temp a spousty harmonických změn. S tím souvisí i produkční kabátek, který je moderní, ostrý, kytary dostaly opět více prostoru (hlavně v počtu rychloprstých etud), zvuk je celkově velmi dobře vyrovnaný s výrazně dunivou basou, takže celá nahrávka ve sluchátkách a kvalitních bednách krásně tepe.
Sonata Arctica tímto kusem opět dokazuje hudební genialitu jejího skladatele, který nikde nic nepodcenil a světu předložil vyspělé, komplexní dílko, které postupnými poslechy nijak neztrácí a nenudí, ale naopak baví a v posluchačském srdíčku kvete barevněji, než lesní mýtinka v letním slunci. Takto si představuji kvalitní desku. Bravo, Tony.
|
