Hra o trůny mezi symfonicko-metalovými skupinami se zpěvačkou za mikrofonem pokračuje. Zatímco Nightwish do boje vtrhli už v minulém roce, nyní se na řadu dostává Holandsko. Svoji příležitost už naplno využili v létě Delain, teď přichází ještě zkušenější veličina – Epica. Ta v posledních letech zažívá neuvěřitelný vzestup a to se projevuje jak na studiových albech, tak i na koncertních pódiích. A ačkoliv to po tak vydařené desce, jako byla „The Quantum Enigma“, může působit skoro nemožně, v kvalitativním růstu se pokračuje i letos. Tentokrát za to může další filosoficky pojaté dílo. Jeho název mluví za vše - „The Holographic Principle“.
Posun je poznat hned po prvním poslechu. Epica neponechala nic náhodě a do novinky investovala spoustu úsilí (a nepochybně i finančních prostředků). Nejvíce se to odrazilo na orchestrálním zvuku. Nizozemci vůbec poprvé v kariéře místo použití samplů vsadili rovnou na plnohodnotný živý hudební kolos. A vyplatilo se! Přispělo to nejen k ještě epičtějšímu a soundtrackovějšímu výrazu (ano, věřte tomu, že i v případě Epiky to jde ještě epičtěji), ale také k celkové kvalitě. Jinak řečeno, orchestrálním aranžím by se stejně dobře dařilo i samostatně. Na rozdíl od prvních počinů jsou totiž mnohem propracovanější i rafinovanější.
Jenže Epica nezapomíná ani na svůj metalový základ. Takže i když symfonické prvky neustále nabývají na svém významu, kapela se jimi nenechává jen tak pohltit. Ba naopak! Na nových skladbách rovněž přibylo nespočet tvrdých (až thrashových) kytarových riffů, agresivních rytmů a také brutálních vokálů. Nezapomínejme ale ani na onu jemnější tvář Epiky – čili úžasně tvárný a čím dál tím více empatičtější mezzosoprán zpěvačky Simone Simons, sem tam smyslný klavír a smyčce a také monumentální sbor. Díky skladatelskému umu a hlavně týmové práci (kapela prý opět desku nahrávala společně ve zkušebně) má nicméně vše svoji návaznost a vše zní maximálně komplexně. Po přečtení všech textů, věnující se teorii holografického vesmíru, to platí dvojnásob.
Samotné album by se dalo rozdělit na dvě části. V té první Epica září mnoha nápady s hitovým potenciálem. Zde nutno vyzdvihnout zejména vokální linky. Hlas Simone Simons ostatně ještě nikdy nebyl tak přitažlivý (a to nejen ve vysokých, ale i středních polohách). Stačí si poslechnout třeba skladbu „Universal Death Squad“. Ta lehkost a přehled z toho doslova čiší. Neméně velkou zbraní jsou i sbory. Ty mají na „The Holographic Principle“ obzvláště velký prostor a někdy na nich výrazně staví celá písnička. Taková „Beyond the Matrix“ je toho jasným důkazem! Ve druhé části pak přichází už daleko sofistikovanější postupy. V nich se Epica nebojí dynamických změn („Divide And Conquer“), výpravných balad („Once Upon a Nightmare") a tradičně ani dlouhých stopáží s bohatou zásobou hudebních motivů („The Holographic Principle“).
Epica vždycky ve své kariéře dokázala překonat své poslední vydané album. „The Holographic Principle“ v tomhle trendu směle pokračuje a tím znovu Epicu pasuje na jasného a jediného krále žánru. Pro mě album roku!
|
